V „roce rozhodujících vítězství“, jak v Sovětském svazu nazývali čtyřiačtyřicátý, proběhl ve znamení „deseti zničujících úderů“. Tento termín poprvé použil J. V. Stalin a patolízalové jej doplnili adjektivem „stalinských“. Za Chruščova, po odhalení kultu Stalinovy osobnosti, se ovšem přestalo používat.
První úder dopadl na Němce u Leningradu a vedl k definitivnímu prolomení blokády města tří ruských revolucí, jež si za 894 dní vyžádala 800 000 až milión životů civilistů. Obléhání Leningradu je pokládáno za nejtěžší obléhání velkoměsta v moderních dějinách.
Druhý úder přinesl osvobození pravobřežní Ukrajiny. Během něj způsobila Rudá armáda Wehrmachtu v prostoru Korsuň–Ševčenkovo malý Stalingrad. Německé naděje, že jarní bezcestí na Ukrajině zastaví sovětskou ofenzívu, se nesplnily.
Třetí úder postihl Němce a jejich rumunské spojence na Krymu. Desátého dubna byla osvobozena Oděsa a 9. května Sevastopol. Na evakuaci vojsk Osy se podílelo Královské rumunské námořnictvo, jehož velitel, kontradmirál Horia Marcellariu, za ni 21. května dokonce jako jeden z 43 spojenců třetí říše obdržel Rytířský kříž.
Čtvrtý úder vyústil v osvobození Karelofinské SSR, okupované Finy. Karelský val neboli „nová Mannerheimova linie“, jak Finové propagandisticky nazývali síť opevnění, již pokládali za nepřístupnou, Rudou armádu nezastavil. Dvacátého června padl Vyborg a týden nato karelofinská metropole – Petrozavodsk.
Pátý úder v létě způsobil německé skupině armád „Střed“ v Bělorusku drtivou porážku, označovanou za ještě těžší než stalingradská katastrofa. Podle vlastního přiznání Němci přišli nejméně o 350 000 vojáků a desetitisíce zajatců prošly ulicemi Moskvy na důkaz velikosti této pohromy. Kromě Běloruské SSR byla osvobozena i většina Litevské SSR.
Šestý úder zasadila vojska 1. ukrajinského frontu na západní Ukrajině a 27. července osvobodila její středisko – Lvov. Nutno však podotknout, že na tomto území Rudá armáda nebojovala jen s Němci, ale také s Ukrajinskou povstaleckou armádou, jejímž příslušníkům se povedl husarský kousek, když 29. února ze zálohy smrtelně zranili velitele 1. ukrajinského frontu armádního generála Nikolaje Fjodoroviče Vatutina, jenž 15. dubna podlehl následkům sepse.
Sedmý úder v srpnu vyřadil z řad spojenců hitlerovského Německa Rumunsko, kde byl při palácovém převratu svržen jeho dosavadní vůdce (conduc tor) maršál Ion Antonescu. Jasko- kišiněvská strategická útočná operace Rudé armády patřila, co se týče poměru ztrát, k jejím nejúspěšnějším během Velké vlastenecké války.
Osmý úder se odehrál na podzim v Pobaltí a odřízl Němce od Východního Pruska. Dvaadvacátého září se sovětská vojska zmocnila hlavního města Estonska – Tallinnu – a 10. října lotyšské metropole – Rigy. Tento úder také připravil třetí říši o dalšího spojence – Finsko, jež sice v největší bitvě v historii Skandinávie v prostoru Tali-Ihantala dokázalo s vypětím posledních sil zbrzdit postup Rudé armády, ale 4. září přece jen podepsalo s SSSR příměří, kterým pro ně skončila tzv. pokračovací válka.
Devátý úder nasměrovala Rudá armáda do rozsáhlého prostoru mezi Tisou a Dunajem. Dvacátého října osvobodila v součinnosti s Titovou Národně osvobozeneckou armádou Jugoslávie Bělehrad a překročila Karpaty. Těžkých a krvavých bojů se po jejím boku zúčastnil rovněž 1. československý armádní sbor. Šestý říjen, kdy vstoupil na československou půdu, se léta slavil jako Den Československé lidové armády.
Desátý úder přivedl sovětské ozbrojené síly až do oblasti za polárním kruhem, kde 15. října dobyly Petsamo (Pečengu). Pronásledování ustupujících Němců pokračovalo až na norské území.
Bilance
Během deseti úderů sovětské ozbrojené síly nejen vyhnaly okupanty z většiny území SSSR, ale vyřadily z boje většinu evropských spojenců nacistického Německa a přenesly bojovou činnost na nepřátelské teritorium. Za cenu 6 878 641 vojáků vyřazených ze všech příčin, 16 900 tanků, 6800 samohybných děl a 9456 bojových letounů připravily Němce podle údajů řídícího štábu Wehrmachtu o 2 064 762 padlých, nezvěstných a raněných vojáků, což představovalo 86 % všech německých ztrát v tomto osudovém roce. K nim je nutno připočítat 4430 tanků, 3468 samohybných děl a 4525 bojových letounů (sovětské údaje o německých ztrátách jsou mnohem vyšší). Těžké ztráty utrpěli i spojenci třetí říše. Rumunsko přišlo do 23. srpna, kdy změnilo dres, o 228 560 mrtvých, raněných a nezvěstných, Finsko do 5. září o 21 029 mrtvých, nezvěstných a zajatých a Maďarsko za celý rok o 113 732 mrtvých, raněných, zajatých a nezvěstných. Hitlerovskému Německu zvonil umíráček.
