František Palacký

František Palacký Zdroj: wikimedia.org

Co to je, když se řekne: Kecáš jako Palacký!

Když už nějaký národ nemá své vlastní dějiny nebo jsou nevyhovující, je nutné mu je vymyslet, respektive alespoň předělat. Na vytváření legend a bájí není nic špatného, pakliže se to dělá pořádně a alespoň na první pohled „důvěryhodně“.

První packal, který se o to u nás pokusil, se jmenoval Václav Hanka. O jeho rukopise vyšla vynikající publikace od Miroslava Ivanova Záhada Rukopisu královédvorského (Praha 1970). Dodneška se Hankovi spílá. Ne proto, že Rukopisy padělal, ale protože falzifikáty zhotovil tak primitivním způsobem, že se na to hned přišlo.

 

František Palacký byl sice daleko mazanější, ale pozor! Jeho rozhodnutí napsat „upravené“ dějiny Čechů nevycházela z jeho iniciativy. Dokonce se mu do toho vůbec nechtělo. Více či méně byl okolnostmi k historické mystifikaci přinucen. A tak vznikla publikace Geschichte von Böhmen (Dějiny Česka). Jednalo se celkem o tři díly. Vyšly v němčině roku 1836 v tiskárně Gottlieb Haase und Söhne v Praze. Pod českým názvem Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě bylo dílo publikováno až po roce 1848. Proč ale napsal Palacký své pojednání ze začátku pouze v němčině a poté až s odstupem více než 12 let vychází publikace teprve v češtině?

 

 

Psal totiž na objednávku. Objednavatelem byla vysoká německá šlechta a zdá se, že za vším stojí dokonce samotní Habsburkové. Vědecko-technická revoluce nezpůsobovala pouze v Británii, Francii a Německu revoluční obraty, nýbrž změnila i tvář habsburského mocnářství. Česko se stalo „železným srdcem“ říše a český národ se poposunul na první příčku důležitosti, co se týká samotné další existence císařství. Bez Čechů by Rakousko (jako světová velmoc) vůbec nemohlo dále přežívat. Neuvěřitelně vysokou produktivitu práce a na tehdejší poměry skoro doslova pohádkové bohatství tohoto národa nebylo možné přehlížet.

 

Téměř neexistující dějiny českého národa bylo třeba vypracovat tak, aby mohl onu prvořadou úlohu v monarchii zcela jasně legitimovat, i z hlediska původu historické posloupnosti. Bude tedy třeba lhát, až se budou trámy prohýbat. Císař neváhal a šoupnul „černého Petra“ do ruky Palackému. Hanka se ukázal jako selhávač a nevyhovující břídil. Císař ve Vídni patrně kalkuloval: nejdříve dostane od Palackého do ruky dílo vysoká německá šlechta. Ta ho přezkoumá a vyhodnotí. Běda, jestli se tam Čechovi vlas na hlavě zkřiví!!! Habsburkové potřebují klid v říši a blahobyt vycházející z této části mocnářství – knedlíky, koláče a buchty. Ora et labora!

 

 

Ne snad, že by byli Češi úplně bez historiografie. To zas ne. Postaral se o ni Enea Silvio Piccolomini (papež Pius II.) svým dílem Historie česká. O původu a skutcích Čechů a několika jejich panovníků (Řím 1452, nejdříve v latině. Poté roku 1510 v češtině).

 

Papež Pius II. tam neustále proklíná dobu husitskou a i jinak cituje pravdy pro český národ celkem nepříjemné: „Lid v celém Království českém je pijácký, obžerství oddaný, pověrčivý a chtivý …“ To nemohli Habsburkové potřebovat – něco takového musí Palacký „vygumovat“. Dále je možné se dočíst: „Nezamysl, syn Přemyslův, byl zajisté tupého ducha a velmi líný, v nečinnosti ochabuje mezi darebnými ženštinami a souložnicemi.“ Tohle nejen „vygumovat“, nýbrž rovnou spálit. Co kdyby si nějaký český rychtář náhle stěžoval a kvalita buchet, do nichž Češi zásadně dávali máslo, by začala upadat!? „Kníže český Boleslav, klaněl se modlám … cizoložil, loupil, zabíjel a dopouštěl se všech zločinů. Václav byl … oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína než království svého … Malátně doma trávil svůj zbytečný život, ochabuje nestřídmým … pitím ve dne v noci.“ Zdá se, že podle papeže jde o národ erotomanů, opilců a lenochů. S tím nemohl císař Ferdinand I. (zvaný Dobrotivý) ve Vídni nic začínat, už z toho prostého důvodu ne, neboť např. knedlík se stal základní potravinou Rakouské říše a v některých částech mocnářství dokonce začal vytlačovat i chleba. S výše uvedenými nepříjemnými historickými pravdami musí Palacký zatraceně skoncovat!

 

 

Pius II. píše rozkošné poznámky i o českých panovnicích: „Císařovna Barbora, žena nezměrné chlípnosti, která mezi kuběnami nechvalný život vedouc, častěji si žádala mužů … Žena již stará, nemyslí na nic jiného než na rozkoše nového souložení.“ Palackému tedy nezbývalo nic jiného než se pustit do práce a dějiny Čechů sepsat znova. Odmlouvat vídeňskému dvoru v první polovině 19. století bylo asi tak účinné, jako kdyby se donský kozák začal hádat se Stalinem. Takoví lidé se nedožívali ani dlouhého, ani spokojeného života …

 

Jakmile vyšly Dějiny národu českého v češtině, Češi zbystřili pozornost. Autor totiž v I. díle své publikace mezi řádky píše, že jeho dílo nelze brát vážně. Nikdy v žádném archívu nebyl a všechno opsal z kronik nacházejících se v knihovnách vysoké šlechty. Kroniky jsou však subjektivními legendami, a tím prameny velice nespolehlivými. A tak se, hlavně v době první republiky, v Česku pro sedmilháře zabydlilo heslo: „Kecáš jako Palacký!“