Gold Coast není typická Austrálie. Například původní obyvatele kontinentu tady prakticky nepotkáte.

Gold Coast není typická Austrálie. Například původní obyvatele kontinentu tady prakticky nepotkáte. Zdroj: Irena Rákosová

Irena Rákosová: „Tady se mi splnilo několik snů najednou“
Na Gold Coast najdete honosné mrakodrapy …
… i místa, kde si vychutnáte ticho a klid
3
Fotogalerie

Austrálie: Ráj na zlatém pobřeží

„Australané žijí sami pro sebe, nezávisle na okolním světě,“ tvrdí Irena Rákosová(27). „Nikdo je neohrožuje, co potřebují, to si vypěstují, a jsou na tom svém malém-velkém kontinentu tak spokojeni, že jim člověk musí závidět.“

Do Austrálie mě lákala příroda, teplo, moře a spousta dalších věcí. Můj největší sen byl potápět se ve Velkém bariérovém útesu!

Během studia jsem zahraniční zkušenost odkládala tak dlouho, až bylo pozdě. Pak jsem to ale vzala hopem. Z našetřených peněz za práci při škole a ze stavebního spoření jsem si zaplatila studium, které bylo podmínkou víza, vyjednala si učební plán rozdělený dlouhou přestávkou, abych sehnala práci na celý úvazek, a zhruba měsíc od začátku příprav už jsem seděla v letadle. Počítala jsem s půlročním pobytem, ale nakonec jsem ho protáhla na osm měsíců. Jako cíl jsem zvolila Surfers Paradise, jedno z mnoha turistických středisek na Gold Coast.

POZOR NA HELMY

Gold Coast, v překladu Zlaté pobřeží, má dohromady přes půl miliónu obyvatel, a považuje se tak za druhé největší město australského státu Queensland. Spíš než velkoměsto je to však jen šedesát kilometrů dlouhý zastavěný pás pobřeží se spoustou různých typů letovisek, větších či menších turistických městeček, jež na sebe více či méně těsně navazují. Surfers Paradise, kde jsem bydlela, leží zhruba uprostřed a hned vedle je Southport, kam jsem chodila do školy.

Zpočátku jsem neměla moc peněz a cesta autobusem byla drahá, jedna jízda za čtyři a půl dolaru. Na inzerát jsem si proto koupila starší kolo. Naštěstí od Australana. V Southportu je spousta škol pro mezinárodní studenty a většina z nich tam jezdí na kolech, takže jejich kumulace je vysoká. Jenže ceny taky, a navíc jsou kola často v hrozném stavu, protože majitelé se mění po několika měsících a na nějakou údržbu kašlou. Kdežto mně prodal kolo člověk, jenž se o ně vzorně staral. Ukázalo se to jako moje nejlepší investice vůbec, jezdila jsem na něm všude.

Jediné, co mi při tom lezlo na nervy, byla povinnost nosit helmu – na to tam byla policie velmi háklivá a hříšníkům dávala vysoké pokuty. O helmu se přitom člověk musel starat, rychle a snadno se kradly. V učebnách tedy každý seděl s helmou položenou na lavici.

GRIL PRO KAŽDÉHO

Letní sezóna na Gold Coast znamená, že teploty na sluníčku šplhají ke čtyřicítce. Stmívá se ale už v šest, ne jako u nás, kdy je světlo do devíti. Ostatní překvapení jsou jen a jen příjemná. Patří k nim například „barbie“, jak se v tamějším slangu říká grilování. Podél pláží, v parcích, div ne na každém rohu jsou obří elektrické grily na barbecue a použití je zdarma. Nikdo se o ně nehádá, vždycky najdete nějaký volný, je jich spousta.

Někdy jde o společenskou událost – třeba ve škole jsme grilovali, jakmile se našel někdo, kdo měl svátek nebo narozeniny. Příjemné to bylo i na výletech, protože si díky tomu můžete kdekoli udělat teplé jídlo, aniž byste platili nehorázné ceny v restauracích. Jen si musíte kromě surovin přinést i čisticí prostředky. Slušnost je po sobě uklidit, aby se hned po vás mohl gril zase použít. A všichni to taky dělají. Hodinu nebo dvě před půlnocí pak ještě jezdí po městě speciální auto, jehož řidič se stará, aby bylo všechno v pořádku i na další den.

JEDNA PRÁCE NESTAČÍ

Na Gold Coast je draho. Litr mléka za pět australských dolarů byl s ohledem na ceny ostatních potravin za hubičku. Drahé bylo i bydlení. Palanda v bytě pro čtyři se dala pořídit za padesát až šedesát dolarů týdně. Já si dopřála jednolůžkový pokoj, ten stál o třetinu víc, a za luxus soukromí jsem platila dvojím zaměstnáním. Během studia na jazykovce jsem ve všední dny večer roznášela jídlo v japonské restauraci. O víkendech (a v měsících mezi studiem celou dobu) jsem pracovala jako pokojská v hotelu.

Práci servírky jsem sehnala lehce, odpověděli mi na životopis, který jsem tam nechala, a víc je nezajímalo. Jen jsem se do druhého dne musela naučit nazpaměť jídelníček. Pracovala jsem však načerno, za deset dolarů na hodinu. V hotelu jsem musela absolvovat přijímací pohovor a k mému údivu i fyzické testy. Jejich smysl jsem pak pochopila při tahání těžkého vozíku s věcmi na úklid, stoletého vysavače a hromad mokrých ručníků. Platili ale mnohem víc a měla jsem smlouvu i různé zaměstnanecké výhody. A po návratu domů mi ještě vrátili zaplacené daně.

TŘÍDY PLNÉ ASIATŮ

Australané jsou pozitivní národ. Každý se na vás usmívá, včetně prodavaček, které vám samy složí zboží do tašky. Mezi sebou jsou také ohromně komunikativní, v autobusu se spolu klidně začnou bavit i lidé, kteří se neznají. Než vás ale přijmou mezi sebe, trochu to trvá.

Gold Coast ovšem není typická Austrálie. V Surfers Paradise i Sout­hportu byli všichni opálení, sportovali a na jejich postavách to bylo vidět. Ve škole jsem se však dozvěděla, že běžní Australané jsou velmi obézní. Sice v poslední době brzdí s kouřením a pitím, ale o to více jedí, navíc ve fastfoodech, jež všude rostou jako houby po dešti.

Pokud jde o jazykové školy, převažovali v nich studenti z Asie, zejména z Japonska a Jižní Koreje. S některými jsem se spřátelila, ale ve třídě, kde měli většinu, se člověk nic nenaučil. Nerozuměli, styděli se mluvit, když mluvili, nebylo jim rozumět … Raději jsem požádala o takovou třídu, kde jich alespoň nebyla víc než polovina.

Po pravdě řečeno, většina z nich mi nesedla ani při školních výletech. Neměli přehled o světě, o kultuře, historii … Na nic se neptali, jen si pořád všechno fotili. Kdo postavil památku, kterou si fotografují? Koho by to zajímalo. Důležité bylo vyfotit se před ní, nejlépe ještě s nějakým Evropanem, aby ostatní koukali, a dát fotku na Facebook.

Pozitivním překvapením byli naopak Brazilci, jichž tam byla taky spousta. Byli pracovití (dvě zaměstnání vedle školy pro ně představovala minimum), ale uměli se i bavit a byli zvídaví, zajímali se o svět kolem. Poznala jsem je lépe než Australany, protože jsem si mezi nimi našla přítele. Byl o sedm let starší a doma učil na univerzitě historii. Šlo jen o letní románek, ale celý pobyt znamenal po všech stránkách skvělou zkušenost.