Výhled na východní část Banks Peninsula z místa zvaného Hilltop

Výhled na východní část Banks Peninsula z místa zvaného Hilltop Zdroj: Martin Tomášek

Akaroa, jediné francouzské město Nového Zélandu
Martin Tomášek  na výletě v Christchurchu
Little River Café čeká na první zákazníky
Galerie a kavárna  v Little River
4
Fotogalerie

Nový Zéland, Little River: Čtvrt století klidu

„Kultura kávy je na Zélandu mnohem dál než u nás,“ tvrdí MARTIN TOMÁŠEK (37). „Přepočteno na kilo­metr čtvereční je tam nejvíc pražíren na světě a o výtečné kavárny, kde vás zaměstnají jako baristu, není nouze ani na venkově.“

Ačkoli jsem na učilišti vystudoval strojařinu, nikdy jsem se jí nevěnoval, spíš dělal všechno možné různě po světě. Začal jsem v Anglii, kam jsem odjel kvůli jazyku, ve Španělsku jsem pracoval v půjčovně aut. S malou přestávkou pak následovala Kanada v programu working holidays. V přestávce mezi cestami jsem ale doma přivoněl ke kávě, při práci pro Starbucks Coffee. Ve Vancouveru jsem pak dělal u stejného řetězce a káva, které jsem docela propadl, vedla i mou další cestu na Nový Zéland. Kromě krásné přírody a příjemných lidí mě tam zlákala skutečnost, že v zemi Pána prstenů se kávě nebývale daří. Na rozdíl od nás, kde se zatím dobrá káva a její kvalitní příprava prosazují jen pomalu.

AUTO V PLAMENECH

Po příletu na Zéland jsem uvažoval o práci v Aucklandu. I když je jeho velkoměstský střed tak malý, že se městu přezdívá největší vesnice na světě, pořád jsem tam viděl pro zaměstnání baristy v nějaké kvalitní kavárně větší šance než někde na venkově.

Dopadlo to ale přesně opačně. Když jsem si na tamější poště vyřizoval sociální pojištění, potkal jsem dvě Češky, jež si právě koupily stařičkou toyotu a chystaly se pár dní cestovat. Pozvaly mě a já kývl. Bohužel, jejich dodávka byla v příšerném stavu. Po čtyřiceti kilometrech za Aucklandem začala hořet a zůstali jsme trčet v malém městečku Orewa. Zatímco holky čekaly, než servis auto oživí alespoň pro návrat do města, rozhodl jsem se hledat práci rovnou odtamtud, přes internet v tamější knihovně.

První nabídka přišla z kavárny na Wai-iti Beach, asi pár desítek kilometrů od města Plymouth v regionu Taranaki. Strávil jsem tam čtyři měsíce, do konce turistické sezóny, a po pár týdnech cestování znovu zabrousil na net. Nabídka na práci baristy tentokrát přišla z Little Riveru. Tam jsem pak pracoval pět měsíců, prakticky až do svého odjezdu.

CYKLISTÉ V ZIMĚ

Little River leží na Banks Peninsula, asi šedesát kilometrů od Christchurche, lehce za polovinou cesty směrem na Akarou. Na naše poměry jde o vesnici a i podle novozélandských měřítek je to městečko jen tak napůl. Ve městech na Zélandu je většinou rychlost omezena na padesátku, kdežto na jediné silnici, kolem níž Little River vyrostl, byla povolená sedmdesátka. Chyběla pro město typická banka, nebyl tam ani žádný hotel a pošta se krčila v knihovně. Člověk v podstatě přijel k benzínové pumpě, u které byl malý obchůdek s potravinami, galerie se suvenýry a kavárna Little River Café, kde jsem pracoval. Pak tam byla ještě škola (jen pro pár tříd základky, starší děti vozil školní autobus do Christchurche) a za zatáčkou lemovaly obě strany silnice řady rodinných domků. Obyvatel byla sotva tisícovka. Každý znal každého a po měsíci jsem většinu znal i já. Kavárna a současně i restaurace totiž byla prakticky jediným místem, kde se mohli sejít. Byla srdcem i duší tamější komunity.

Podnik v takové vesnici nevypadá jako nějaká zvláštní výhra. Přesto jsem si tam vydělával šest set dolarů týdně a nebyl jsem sám – během letní sezóny denně a v zimě alespoň o víkendech bylo skoro pořád obsazeno. Nebyl problém prodat sedm set káv denně. Většinu jich měli na svědomí turisté. Jednak šlo o cestovatele, kteří si nechtěli nechat ujít čtyřicet kilo­metrů vzdálené město Akaroa. Vylodili se tam kdysi ­první přistěhovalci z Francie a francouzský duch je tam znát dodnes, především v architektuře. K dalším atrakcím pak patří přístav, kam připlouvají zaoceánské lodě, a dovádějící delfíni. Další početnou skupinku pak z Christchurche přivedla cyklostezka. Dál k Akaroi už byl terén členitější, ale z Christchurche do Little River Café to byla rovina, a kavárna se tak stala jedním z mála míst, kde si mohli odpočinout a nabrat sílu k návratu. Zima pro kola nepředstavovala překážku, protože až na výjimky teploměr ukazoval pořád mezi deseti a patnácti nad nulou. Slunečné počasí s nebem bez mráčku bylo mnohem lepší, než bych na Jižním ostrově očekával.

KRIMINALITA NA NULE

V Little River Café jsem byl zaměstnán jako barista, ale dělal jsem všechno, co bylo potřeba. Připravoval jsem sendviče, myl nádobí … Nevadilo mi to. Cameron Gordon, můj zaměstnavatel, jenž měl prostory pronajaté od majitele galerie, vedl kavárnu jako rodinný podnik. Byl skoro o deset let mladší než já (občas si ze mě dělal legraci, že snad pamatuju i válku ve Vietnamu), ale nebyl to žádný poděs. Pracovat s ním bylo hrozně příjemné. Za celou dobu snad ani jednou nezvýšil hlas. A ne že by někdy nebyl důvod. Když nám například přivezli nový stroj na kávu asi za dvacet tisíc dolarů, třetí den po zapojení klekl. Stalo se to právě o víkendu, kavárna plná, a Cameron přesto zachoval klid a na všechny se smál.

Snad ve všech průvodcích o Novém Zélandě se dočtete, jak jsou místní obyvatelé přátelští. Za sebe to mohu potvrdit, Cameron nepředstavoval žádnou výjimku. Příjemně se ke mně chovali všichni. Ocenil jsem to třeba při stopování na výletech do Akaroy nebo Christchurche – kam nic nejezdilo. Nikdy jsem nečekal déle než na první projíždějící auto. A lidi v Little Riveru se mě někdy ptali sami od sebe, když jsme se potkali, jestli se v dalších dnech zase někam nechystám. Oni že pojedou a vzali by mě.

V téhle souvislosti už pak ani moc nepřekvapí, že dům, kde mi pronajali byt, jsem nemusel zamykat. Poslední krádež se v Little Riveru stala před pětadvaceti lety a šlo o jízdní kolo.

ÚSMĚV JAKO INFEKCE

Little River Café bylo svou kvalitou vyhlášené na celém Banks Peninsula. Nutno říct, že právem. Kávu nám dodávala jedna z nejlepších pražíren a vozila ji každý třetí den, aby se upražená zrna dostala do mlýnku, ještě než začala oxidovat – jako hranice se uvádí patnáct dní.

Kromě inspirativní práce samozřejmě oceňuji, že jsem poznal jednu z nejkrásnějších zemí na světě. Přestože na výletech to někdy drhlo. Když jsem se ptal známých, jak se dostanu na krásné kopce za městem, nikdo nevěděl. Všude jsou ovce a ploty.

Nejvíc mi však dali lidi. Novozélanďané jsou pohodáři, v tom se od nás, kteří si pořád stěžujeme, liší asi nejvíc. Na Wai-iti mi dva Němci říkali, že potkali už patnáct Čechů a já jsem první, jenž nenaříká a mluví o své zemi hezky. Od Novozélanďanů jsem se ale pořád měl co učit a jejich pozitivním přístupem k životu se nechal rád nakazit.