Svatý František z Assisi | Reflex.cz
reklama
nahoru

Svatý František z Assisi

Blumfeld S. M.22. prosince 2002 • 19:24

Poustevna u Greccia ležela na vysoké hoře v tmavém dubovém lese uprostřed skal. Z údolí přicházeli lidé s pochodněmi a svícemi. Byl Štědrý večer roku 1223. V jedné z jeskyní stály jesle napěchované slámou. Na jedné straně živý bílý vůl, na druhé ležící osel. Nad jeslemi malý oltářík. Před scenérií zobrazující betlémský chlév ve chvíli narození Krista klečel v mrazivé noci autor toho všeho, Jan Bernardone. Poloslepý poustevník. Nemocný muž blízký smrti.

reklama

Foto
Navštívit místo, kde spatřil světlo světa Ježíš, bylo jeho staré, nesplněné přání. Poustevník cítil, že ho opouštějí síly. Nechal si do poustevny zavolat jistého Jana z Greccia, pána zdejší opevněné tvrze, který byl jeho přítelem, a požádal ho: "Jestli chceš, abychom oslavili Ježíšovo narození, jdi a připrav,co ti řeknu: chtěl bych znázornit narození dítěte v Betlémě a vidět, jak asi strádalo,jak leželo na seně a vůl a oslík je zahřívali." Pán tvrze opravdu veškeré rekvizity sehnal - jesle, slámu, vola, oslíka. Poustevník se rozhodl proměnit vánoční mši svatou v "posvátné představení", v dramatizaci betlémského zrození, která se od této chvíle stane součástí naší tradiční představy vánoc - Štědrého dne.
Ještě dvakrát si mohl zopakovat své "betlémské vánoce", třetí reprízy se však nedožil. Poustevník Jan Bernardone z Assisi, přáteli nazývaný Francesco, skonal 3. října 1226. Ano - tím, komu můžeme děkovat za poetickou podobu našich vánoc, byl muž, kterého katolický svět nazývá svatým Františkem z Assisi.

Foto
MALÝ FRANCOUZ

Člověk, jehož známe pod jménem František z Assisi, se jmenoval Jan Bernardone a byl synem obchodníka, kupce, směnárníka - někteří tvrdí, že dokonce lichváře. Právě tato skutečnost prý poukazuje na možnost, že mohl pocházet ze židovské rodiny.Mezi historiky je ale rozhodně víc těch, kteří spekulují o jeho francouzském původu.
Všechny světcovy životopisy se shodují, že jeho otec Petr Bernardone (nebo Petr di Bernardo) byl velmi bohatý člověk. Ze zaalpských zemí dovážel to, čemu dnes říkáme "spotřební zboží" - luxusní a drahé výrobky.Právě přepychové francouzské látky mohly dát našemu protagonistovi jméno. Přezdívalo se mu "Francesco" (malý Francouz, Frantík) - syn toho, který přivá žel do Assisi francouzské látky. Je pravda, že o chlapci z Assisi toho mnoho nevíme. Historici tvrdí, že narození svatého Františka lze situovat někam do období let 1181-82. Toto datum vyvozují nepřímo ze skutečnosti, že mu v době smrti bylo odhadem čtyřiačtyřicet let. Malý Francesco se mohl poměrně snadno seznámit s tehdejší módní četbou - rytířskými romány.Láska mladého Bernardona k rytířským románům není žádnou fikcí - "popkultura" jeho doby byla trubadúrskou vlnou prodchnuta. Jenže v dobách, o kterých mluvíme, musel rytíř patřit ke šlechtě. "Francesco" však šlechticem nebyl. Přesto ze všech sil usiloval, aby se rytířem stal, přál si být součástí nějaké rytířské družiny.Víme, že mladí adepti rytířství se neustále udržovali ve formě, s tichým svolením svých rodin naplňovali města hrami, výstřednostmi a někdy i násilím. Sdružení těchto mladíků (představitelů tehdejší zlaté mládeže) se nazývala "societas iuvenum". Ve skutečnosti to byly jakési "gangy", jež se navzájem odlišovaly jménem, symbolem i zvyky.
Mladý Bernardone byl v téhle společnosti středem pozornosti. Často hrál šaškovskou roli baviče. Víme, jak vypadal? Hezký prý nebyl. Prameny,které jsou k dispozici, o tom hovoří jasnou řečí. Zdá se, že byl malý,slabý,tmavé pleti i vlasů, byl přesným opakem té krásy,o níž hovoří rytířské romány.Měl však to, čemu dnes říkáme "charisma".

Foto
ZROD LEGENDY

Když krátce před svou smrtí diktuje František svůj spis Závěť, který je snad nejhlubším zdrojem informací o jeho životě, zmiňuje se v něm i o období před svým obrácením. Bylo poměrně dlouhé a vlastně šťastné. Začalo v letech 1195-98, kdy dosahuje věku, jenž mu - vzdor otcově kontrole - již umožňoval žít si po svém. Teprve rok války, které se zúčastnil (1202), znamená pro Františka předěl. Následuje prudký zlom.
Jaro roku 1202. Mladí rytíři z Assisi v pestrém odění se na koních řítí zelení umbrijské krajiny - v lesku zbraní a v opojení cvalu vytáhli se svými zbrojnoši směrem na sousední Perugii. Také dvacetiletý syn Petra Bernardona se vyhoupl na koně. Záhy se s ním setkáváme mezi poraženými. V bitvě u Collestrada byl zajat na útěku a skončil se spolubojovníky v perugijském vězení. Mnoho nocí stráví v horečkách na vězeňské slámě. Když byl mezi Perugií a Assisi uzavřen mír,"rytířské brigády" mladíků z Assisi byly propuštěny a vrátily se domů. Mladý Bernardone se vrací nemocen. Těžko říci, o jakou šlo nemoc. Rozhodně trvala delší dobu: mladík s ní zápasí celý následující rok.
František se vrátil z vězení rozpolcen. Na jedné straně je čím dál senzitivnější, je nakloněn soucitu se žebráky a vyděděnci, na druhé straně ho pronásleduje "sen o slávě". V roce 1202 vyplouvají křižáci z Benátek, aby dobyli Jeruzalém. Také on se touží zúčastnit nějaké křížové výpravy - nechá se najmout jako žoldnéř.Odjede do Spoleta, kde je shromaždiště křižácké armády,ale záhy se vrací. Nevíme přesně proč. V jeho nitru zřejmě začínají uzrávat semena vložená tam během měsíců tvrdých zkoušek. Znovu má horečky a vidění. Zdá se, že lehkomyslnému milovníku života se otevřely oči. Objevuje jeho kruté stránky - žebráky, malomocné, svět bídy,nemocí, ničemností. Nejextrémnější odpor tehdy vzbuzovalo malomocenství. Malomocný byl přímo zosobněním absolutního hříšníka, byl to v pravém slova smyslu vyvrženec. Když chodil žebrat, neustále musel zvonit zvonkem nebo klapat dřevěnou řehtačkou. Víme, že i poblíž Assisi bylo několik leprosárií. Nejslavnější stála poblíž kostela sv.Lazara v Arce. Když se mladý Bernardone projíždí po okolí města na koni, zjeví se před ním malomocný. Symbol děsu a hrůzy.František neobrátí koně ani se nemocnému nevyhne. Sleze z koně, dá malomocnému nějaké peníze, obejme ho a políbí.
V pozdějších legendách se objeví názor,že v této podobě se před Františkem objevil sám Ježíš. Mladík v tom největším vyvrženci poznal pod nakaženými hadry svého bližního, dokonce svého Pána. František v jediném okamžiku, podstatném pro celý další život, pochopil převratnou hloubku tajemství vtělení - od té chvíle se jeho život změnil, protože se prostě nemohl nezměnit.

Foto
SESTRA CHUDOBA

Jeho proměna je radikální. Vykoná pouť do Říma a po návratu vede více či méně poustevnický život v různých úkrytech poblíž města, pokorně obnovuje pobořené kostelíky v okolí a nakonec se vrací do města v podobě otrhaného, špinavého a hladového blázna, po kterém kluci házejí kamení. Tehdy ho prý otec v záchvatu vzteku chytí a přiváže doma na řetěz, tak jak se to dělá s blázny.Matka ho však nechá utéci. Rozchod s otcem a "projekt" dobrovolné chudoby vyhlásil František v zimě roku 1206. Petr Bernardone se snaží syna vydírat. Máme před sebou scénu, kterou malíři i spisovatelé popsali a zobrazili bezpočtukrát: František před celou svou rodinou (ale také před biskupem z Assisi Guidem a jeho doprovodem) odkládá jednu část oděvu za druhou, až zůstane úplně nahý.Obrátí se k rozzuřenému otci: " Do této chvíle jsem tě nazýval svým otcem, nyní mohu s jistotou říci: ,Otče náš, jenž jsi na nebesích.`" Biskup Guido prý rozevřel svůj plášť a Františka zahalil - symbolicky ho přijal pod ochranu církve. Biskup prohlásil bláznivého syna Petra Bernardona za svého. Z Františka se nyní stává oficiální kajícník. Otrhaný,vyhublý a špinavý chodí po almužně, zařizuje si poustevnu v lese. Jeho programem je askeze a všeobjímající soucit. Rozhodl se pro radikální formu chudoby, která se v ničem nepodobala běžnému živo tu kněží ani mnichů, o prelátech nemluvě. Je třeba říci, že "oficiální" poustevník má v tehdejší společnosti jisté privilegované místo - tito kajícníci byli bezpochyby chudí, ale obklopeni všeobecnou úctou. František se však chce vzdát jakéhokoli privilegovaného postavení - ať v morálním, či duchovním smyslu. Přeje si být ještě chudší než normální poustevník. Jistou dobu se bezcílně toulá a rozhoduje se, co dál. Jako "rytíř chudoby" si navléká podivné brnění - šat, který svou drsností připomíná žíněné roucho nebo drátěnou košili, svědčící o totálním odklonu od světa.

Foto
HROZBA KACÍŘSTVÍ

Poutnickou etapu František překonal, nyní mu šlo o život v pokání. Jeho dobrovolná chudoba, hlásaná osobním příkladem, se začala v Assisi prosazovat. První, kdo se rozhodl k Františkovi připojit, byl Bernard z Quintavalle, vážený občan, který dospěl k názoru, že statků tohoto světa již užíval dost. V letech 1208 a 1209 se kolem Františka vytváří malé společenství kajícníků. Zdá se, že Assisi si po prvním šoku na nové kajícníky zvyklo. František i jeho bratři vyrážejí na mise. Města tehdejší doby byla plná potulných kazatelů, působících skoro vždy bez církevního povolení, mnozí z nich byli kacíři. Bylo třeba se od nich distancovat. Někteří obyvatelé se obraceli na církev ní úřady se stížností, že na "kajícnících" kolem mladého Bernardona není ve skutečnosti mnoho dobrého. Obvinění z kacířství bývalo velmi časté a mívalo tragické důsledky. František se vydává na cestu do Říma ke dvoru papeže Inocence III. Doprovází ho všech dvanáct "bratrů". Papež zřejmě Františkovi, jeho vzhledu i jeho úmyslům příliš nedůvěřoval. Navíc měl málo času, aby ho ztrácel s lidmi, jako byl tento podivín, oblečený do šatů z pytloviny, který žádal o oprávnění žít jako Ježíš. Již tehdy byl papež především politikem - mocným mužem zaobírajícím se složitou "geopolitikou" své doby.Na jihu Francie, v kraji Albi, se značná část společnosti - bohatí i chudí, aristokracie, a dokonce i někteří kněží - odklonila od církve a přiklonila ke katarské herezi. Mimořádný úspěch, jehož "albigenští" dosáhli (stali se vírou vládnoucí vrstvy i poddaných a svým životním stylem ovlivňovali široké teritorium), ležel církvi a vládcům severní Francie v žaludku. Ideové soupeření s katary se minulo s úspěchem, proto dal papež roku 1207 francouzskému králi na srozuměnou, že situace v jižní Francii se vymyká kontrole a vyžaduje ozbrojený zásah. Papež vyhlásil proti albigenským křížovou výpravu a vydal kvetoucí a trubadúrskou Provence napospas dravým feudálům ze severu, prahnoucím po kořisti. Katarská církev i kultura byly v roce 1209 utopeny v krvi. Hlavní zásluhu na tom, že František a jeho stoupenci podobnému osudu unikli, má nepochybně jeho maximální pokora.

"KŘIŽÁK" FRANTIŠEK

Bylo již řečeno, že František krátce před svou konverzí uvažoval, že se nechá najmout jako žoldnéř a stane se křižákem. Víme, že nikdy nepřestal toužit po návštěvě Svaté země a míst Ježíšova působení. Jednou z méně známých stránek jeho živo ta je jeho "křižácké" angažmá ve Svaté zemi v roce 1219. František se dostal přes moře na jedné z lodí přivážejících do Svaté země "expediční jednotky" - rytíře ze všech koutů Evropy. Jeho touha navštívit Betlém a Jeruzalém se přesto nesplnila. V době křížové výpravy byla tato místa tabu, platil zákaz poutí i obchodních cest do "sultánovy země". Místo toho František spatřil rozkládající se křižáckou armádu. Chováním křižáků, lidí, kteří složili slib poutníků do Svaté země a nesli na rameni znamení kříže, rozhodně nadšen nebyl. Právě zde z něj v mládí hýčkaný ideál křesťanského rytířství definitiv ně vyprchal. Již začátkem léta 1220 se František objevil na lodi v Benátkách. Nový papež Honorius III. na Františka tlačil, aby se jeho neformální bratrstvo přetvořilo v řád odpovídající existující řeholní tradici. Současně mělo být menším bratrům ("minorites") zakázáno "toulat se z místa na místo". František sám nikdy žádný řád zakládat nechtěl - přesto bylo nyní po Evropě kolem tří tisíc příznivců oblečených do jeho kutny,jimž byl příkladem a vzorem. Měl obrovskou autoritu. Dobře věděl, že by nad "svým" řádem mohl uplatňovat moc. Tomuto pokušení moci se chtěl za každou cenu vyhnout. Uvědomuje si ale, že je třeba vyjít vstříc přání papeže, pokud nechce vyprovokovat obvinění z neposlušnosti a hereze. Nakonec se František tedy stává "nedobrovolným zakladatelem" vlastního řádu. Řád oficiálně vzniká papežskou bulou z 29. června 1220. Z minoritů (menších bratrů) se stávají "fraternitates".

SVATÝ BLÁZEN A SVATÁ ZVÍŘATA

I ve Františkovi "kajícníkovi" zůstává hravá povaha, smysl pro humor - i nadále používá šokující, trochu teatrální, šaškovská gesta. I v tom má mnohem blíže k taoistickým či zenovým mistrům než ke svým křesťanským kolegům. Příkladem Františkova "bláznovství" je i jeho vztah ke zvířatům. Všechny prameny shodně ukazují široký soubor příhod, ve kterých přistupuje s bratrskou láskou vůči množství živočichů žijících na zemi, ve vodě i v povětří. Nikdy je nepovažuje za bytosti nižší než člověk, nýbrž za své bratry,děti jednoho nebeského Otce. Pro tento postoj je označován za toho, jenž mezi všemi svatými stojí nejblíž k přírodě a předjímá i požadavky ekologického charakteru, včetně rozšíření lidské etiky na vše, co existuje. Je třeba připomenout, že středověk vůbec nemiloval přírodu a vztahy,které k ní choval, rozhodně nebyly idylické. Když si čteme příběhy z jeho života, nacházíme obdobu toho, čemu se ve východních náboženstvích říká "moudrost bláznovství". Kouzlo osobnosti, kterým František vládne - vše, čím je nám tak sympatický -, jako by patřilo spíše do naší postmoderní doby (symbolika, jinotaje, nadsázka, alegorie, dvojsmysly,vtip) než do "temného středověku". Působí jako "blázen", a přesto je evidentní, že žádný blázen není. Ví přesně, co dělá a co říká. Vědomě si kontroluje svou image: nepouští otěže svého života ze svých rukou, a to i tehdy,když se plně odevzdává do rukou Pána. Prvek laskavého (mnohdy i trochu absurdního) smyslu pro humor,který s ním vchází do světa "prudérních, kamenných svatých", je cosi naprosto originálního a odzbrojujícího.

RADOST A BOLEST

V letech 1221 a 1222 zakouší František jakési "babí léto" svého života. I přes dramatické zhoršení zdraví jako by prožíval druhé mládí. Dává se znovu do cestování a kázání. Putuje po střední Itálii. Aranžuje "betlémské vánoce" v Grecciu. Mnohé známé epizody z jeho života včetně těch nejmalebnějších, spadají právě do tohoto poměrně krátkého období, trvajícího jen několik měsíců. Františkovi je čtyřicet let - což na počátku 13. století nebylo málo. Téměř od patnácti let žil z almužny,chodil bos a oblékal se do hadrů. Kvetoucímu zdraví se netěšil nikdy, ale pobyt v Orientu zasadil jeho již tak chatrnému zdraví těžkou ránu. Nemoc zažívacího traktu si ještě zhoršil drastický mi dietami. Mimo to trpí malárií, jejíž horečnaté ataky ho již neopustí. Opakované záchvaty zimnice u něho vyvolávají halucinace; v noci nemůže usnout. Pálení a slzení očí ho postupně zbavují zraku. V posledních měsících života František svou cestu napodobování Krista ještě zdokonalil. Na hoře Verna se mu zjevuje anděl - serafín se šesti křídly přibitý na kříži. Na jeho vlastním těle se vzápětí objevují stigmata. František nechce, aby se o jejich tajemství dozvědělo příliš mnoho lidí. Vyhýbal se tomu, aby své "Kristovy rány" ukazoval. Bolest, již mu stigmata na nohou a na rukou působila, se však přidružila k nemocem, které ho již stravovaly. Od září 1226 se jeho zdravotní stav rychle zhoršoval. Extrémní slabost a rány na nohou mu prakticky nedovolovaly chodit. Tehdy píše text považovaný za první básnické dílo italské literatury, Píseň tvorstva (nebo také Píseň bratra Slunce).Uzavírají ho sloky věnované "sestře naší tělesné smrti". Jeden z nejkrásnějších a nejdokonalejších hymnů oslavujících radost, život, svět se zrodil z bolesti a ran - ve chvíli, kdy utrpení stravovalo jeho tělo. Tím úplně posledním, co diktuje, je Závěť. Nadešel večer 3. října - František je pokryt ranami jako Kristus na kříži. Tvrdí, že se chce pro nebe narodit tak, jako se Kristus narodil na zemi - nahý a na holé zemi. Nechá si svléknout šat a položit se na zem. Krátce po západu "bratra Slunce" Jan Bernardone, zvaný František z Assisi, zemřel.

Blumfeld S. M.


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama