Jindřich Chalupecký | Reflex.cz
nahoru

Jindřich Chalupecký

PETR VOLF1. dubna 2006 • 16:15

Cena Jindřicha Chalupeckého je nejvýznamnějším oceněním, jaké může český výtvarný umělec ve věku do pětatřiceti let získat. A odhlédneme-li od věkového omezení, tak zjistíme, že žádná jiná s podobnou prestiží ani není. V úterý čtvrtého dubna se vyhlašuje její už sedmnáctý ročník. Ve věku blízkém dospělosti se jejím hlavním partnerem stal Reflex. Důvodem tohoto spojení byla nejenom úroveň této soutěže, ale stejnou měrou také muž, jehož jméno nese: Jindřich Chalupecký. Zřejmě nejvlivnější osobnost české teorie výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století, člověk pevných charakterových vlastností, s vědomostním přesahem do řady oborů, který o umění psal těžko napodobitelným a dosud nepřekonaným způsobem.

Myšlenka, že by mohla vzniknout cena pro začínající umělce, se zrodila za nepříliš veselých okolností, na jaře roku 1990. Jindřich Chalupecký byl po selhání ledvin dlouhodobě upoután na lůžko v pražské nemocnici Na Homolce. Malíř Theodor Pištěk na jedné návštěvě viděl, že je smutný, apatický: "Pokoj byl plný bezmoci, utrpení a rezignace. Měl jsem okamžitý pocit, že musím něco říci, co by nám oběma pomohlo zvládnout tísnivou situaci. Vybavilo se mi, že soustavně sledoval tvorbu mladých umělců, a tak mě napadlo se jej zeptat, jestli by souhlasil s tím, kdyby byla s jeho jménem spojena soutěž mladých umělců. Potěšilo ho to." Potom se Pištěk vydal do Lán, kde o této možnosti hovořil s Václavem Havlem, který se s Jindřichem Chalupeckým dlouhé roky znal, a také zatelefonoval do Paříže Jiřímu Kolářovi, dávnému příteli Chalupeckého už od časů

jejich působení ve Skupině 42. Pištěk, Havel a Kolář postupně projednali podrobnosti ceny, její stanovy, průběh a stali se jejími patrony.
Oficiálně byla založena 27. května. Zanedlouho, 19. června, Jindřich Chalupecký zemřel. Bylo mu osmdesát let. Prvního udílení ceny po něm pojmenované se již nedočkal, proběhlo v listopadu 1990 a získal ji Vladimír Kokolia. Po něm následovali František Skála, Michal Nesázal, Martin Mainer a další, vesměs kvalitní umělci ... v listopadu budeme znát jméno sedmnáctého laureáta.

ZTÍŽENÉ MOŽNOSTI


Jindřich Chalupecký by z toho, jakou cestou se tato soutěž ubírá, měl určitě radost stejně jako z demokratických poměrů v České republice, kterých si sám během svého života příliš mnoho neužil. Nacistická okupace, potom od roku 1948 pád země do komunistické totality, s krátkým - a relativním -uvolněním poměrů v šedesátých letech. Publikační možnosti měl ztížené, po roce 1970 byl už odkázaný na zahraničí nebo na domácí samizdatovou produkci. Přesto zůstával neustále vnitřně svobodný a byl jakýmsi integrujícím prvkem neoficiální umělecké scény. Řada malířů a sochařů vyhledávala jeho byt v činžovním domě v někdejší Leningradské ulici (č. 35) ve Vršovicích, kde měl pracovnu se spoustou knih, časopisů a kde psal většinu svých statí. Byl skromný, až asketický, vždy však dobře oblečen, sako či oblek, kravata. Mnoho toho nepotřeboval, jako člověk žijící v myšlenkovém azylu ušlechtilých idejí byl nemateriálně založený, majetek nehromadil. Neměl auto, televizi ani chatu.
V létě odjížděl na letní byt, který si pronajímal ve Šternberku nad Sázavou, Skryjích u Rakovníka nebo Novém Vestci u Staré Boleslavi. Metropoli sice miloval, ale stejně i přírodu.

FIALOVA KNIHOVNA


Narodil se 12. února roku 1910 v Praze. Jeho otci, také Jindřichu, univerzitnímu profesoru očního lékařství, bylo v té době už šestačtyřicet let. Matka Marie nepracovala, byla v domácnosti, jak se před sto lety od manželky lékaře a vědce přirozeně očekávalo. Mezi rodiči byl značný věkový rozdíl, Marie Chalupecká byla o třiadvacet let mladší. Malý Jindřich si svého otce příliš neužil. Bylo mu osm, když profesor Chalupecký zemřel na následky infekční žloutenky. Mnohem větší vliv měl na něj jeho otčím Kamil Fiala, také lékař, který působil jako asistent Jindřicha Chalupeckého staršího. Musel to být neobyčejný člověk, protože se vedle lékařské profese prosadil také jako literární a hudební kritik legendární Moderní revue a překladatel z francouzštiny (například Messalina od Alfreda Jarryho) a angličtiny. Nespoutaný duch, který jako lodní lékař u terstské paroplavební společnosti Lloyd přežil ztroskotání lodi Imperatrix v Egejském moři, první světovou válku pak v Haliči. Už na moři prý propadl tvrdým drogám (píchal si morfium), a když v roce 1930 zemřel, byl již troska. Měl ale vynikající knihovnu, která mladému Chalupeckému otevírala obzory. Dá se předpokládat, že pokud nebyl v opojení, s nevlastním synem diskutoval o umění. Ten na něj rád vzpomínal. Ostatně jeden z prvních článků, který mu vyšel v tisku, byl právě nekrolog Kamilu Fialovi v Národním osvobození (27. listopadu).

"NEJSEM DOKTOR"


Je vidět, že s ničím neotálel. Publikovat začal záhy, ve dvaceti letech. Už tehdy psal dobře, fundovaně, chytře. Maturoval na reálném gymnáziu v Křemencové ulici, mezi jehož starší absolventy se řadili například Karel Teige, Adolf Hoffmeister, Jan Werich, Jiří Voskovec, Karel Honzík (byla to líheň talentů), potom studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, dějiny umění, ale školou prošel bez požadovaných zkoušek. Nezískal tedy ani diplom, ani doktorský titul, což se ve společnosti, kde je jaksi automaticky každý, kdo se zabývá teorií či kritikou umění, pokládán za doktora filozofie, později ukázalo jako určitá nesnáz. Se znalostmi to nemělo nic společného, šlo jen o společenský statut: když Chalupeckého oslovovali umělci "pane doktore", upozorňoval je důrazně: "Nejsem doktor!" Historik umění Josef Kroutvor do sborníku vydaného k Chalupeckého sedmdesátým narozeninám napsal: "Pan Chalupecký udělal pro české moderní umění víc než ti, kterým záleželo na titulu. Jeden člověk udělal víc než mnozí doktoři."

ART-WRITER


Možná právě to, že nebyl akademikem v pravém slova smyslu, mu umožnilo nahlížet nejrůznější umělecké projevy z jiných úhlů než tradičně orientovaní vědci. Byl proto odvážnější ve vstupech na neznámá území; umění hledal tam, kde by jiní o ně nezavadili (v roce 1965 byl první, kdo zaznamenal na pražském Novém Světě akční umění Milana Knížáka). Jedna z jeho knih se případně jmenuje Na hranicích umění. Teoretik umění Josef Hlaváček se v článku Chalupeckého suma (1985) zamýšlí, jestli je Jindřich Chalupecký historik umění, nebo kritik, či teoretik, nebo snad filozof uvažující o umění: "Pro jeho profesi nemáme v češtině vhodné pojmenování; Anglosasové by ho zřejmě nazvali art-writerem, ale český převod ve smyslu,spisovatel o umění' ani nezní dobře, ani není výstižný. Art-writer je člověk, který zná a glosuje umění zblízka, takřka zevnitř, opírá se však při tom, aniž by je příliš zdůrazňoval, o hluboké znalosti filozofické, historické i o širší souvislosti kulturní a vědní."

DOSTAT SE K PODSTATĚ


Jeho texty jsou prostoupeny hlubokými úvahami, jimiž se dostává až ke kořenům lidského konání, zajímá jej život i dílo, jejich jednota. Sledoval způsob autorova myšlení a hledal tajemství podstaty tvorby. Způsob, jakým psal, lze demonstrovat na úryvku z monografie surrealistického malíře Františka Janouška, jejíhož vydání se nedočkal (vyšla až v roce 1991 v Odeonu): "Umění jde dál, než kam až může jít rozum. Rozum není všechen člověk. Aby člověk mohl být bytostí rozumovou,musí být dříve bytostí vědomou.
Je to vědomí, co způsobuje, že není jenom ve světě, ale také před světem; ne jenom účastník, nýbrž také divák; ne jenom žijící tento svět, nýbrž také rozumějící; ne jenom ho poslušný, nýbrž také tvořící. Má-li zůstat člověkem,musí především zůstat tímto vědomím. A tady se teprve umísťuje umění.

TAJNÝ KURÝR


Za první republiky byl Jindřich Chalupecký levicově orientován - jako většina tehdejších intelektuálů. Sympatizoval s komunisty, ale nikoliv jen v kavárnách, nýbrž i činy: těsně před válkou fungoval dokonce jako mezinárodní kurýr Komunistické strany Rumunska. Dvakrát podnikl vlakem cestu mezi Prahou a Bukureští s tajnými dokumenty uloženými v kufru, jenž měl falešné dno a který musel doručit na kontaktní místo.
Byl to riskantní podnik, z něhož vyvázl se zdravou kůží. Za války byl členem v ilegalitě pracující Výtvarnické pětky Národního revolučního výboru inteligence. Nikdy se tím neoháněl: tyto údaje jsem nalezl v zašedlé kopii životopisu psaného někdy na sklonku sedmdesátých let, zřejmě pro potřeby samizdatu.

SKUPINA 42


V lednu 1940, několik týdnů před dovršením třicítky, píše esej Svět, v němž žijeme, který se stal později uměleckým manifestem Skupiny 42; poprvé byl otištěn v únorovém Programu D 40. Je to Chalupeckého nejznámější a nejvíce citovaný text. Končí těmito slovy: "Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme. Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku. Nebude-li toho moderní umění schopno, bude zbytečné." Šlo nejenom o krédo, jež vzala celá skupina za své, ale bylo to především Chalupeckého vyznání, jímž se řídil po celý svůj život. Skupina 42 se stala jedním z klíčových uměleckých seskupení minulého století. Měla šestnáct členů. Vedle Jindřicha Chalupeckého byl jejím druhým teoretikem Jiří Kotalík, básníci Jiří Kolář, Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jan Hanč, malíři František Hudeček, Kamil Lhoták, Karel Souček, Jan Kotík, Jan Smetana, Bohumír Matal, František Gross, sochař Ladislav Zívr a fotograf Miroslav Hák. Chalupecký, jehož Kamil Lhoták dokonce v roce 1946 namaloval, jak odpočívá na louce, patřil k nejstarším, pouze malíři Gross a Hudeček měli dřívější datum narození, a byl přirozenou autoritou i tím, že se tenkrát v jeho díle literatura a výtvarné umění sbíhaly. Básnířka Jiřina Hauková, jediná žena obklopená patnácti muži, vstoupila s Jindřichem Chalupeckým do manželského svazku: v roce 1946 spolu přeložili Pustou zemi od T. S. Eliota. Když loni 15. prosince zemřela, symbolicky se tím uzavřela poslední kapitola Skupiny 42: nikdo z jejích členů již nežije. Samotná skupina zanikla po únoru 1948, kdy byla podobná sdružení zakázána.

LISTY MÍSTO SKRIPT


Po válce byl Chalupecký krátce v plném zápřahu: stal se tajemníkem umělecké rady Svazu výtvarníků, v roce 1946 založil Listy, nejprve jako čtvrtletník, později měsíčník pro umění a filozofii, v němž publikoval texty Heideggera, Jasperse, Camuse, Sartra a dalších filozofů. I když mohly vycházet jenom do roku 1948, byly pro mnoho lidí prvním kontaktem s těmito existenciálními filozofy, a to zdaleka ne jenom v době, kdy byly běžně k dostání. Kupříkladu Josef Kroutvor je čítával v šedesátých letech v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea: "Bez nadsázky mohu říci, že to byla moje pravá univerzitní skripta. Zatímco na filozofické fakultě běžely oficiální přednášky, já seděl hned vedle a pilně studoval zapovězený existencialismus." Chalupeckého dílo sice dokázalo žít vlastním životem, on sám ale zůstal po roce 1948 na dlažbě. Byl na černé listině, jeho články nebyly žádoucí. Monografie básníka Richarda Weinera sice byla vytištěna, ale celý náklad musel být zničen ... Neměl kde publikovat.

VE ŠPÁLOVCE


Až v polovině padesátých let nachází stálé zaměstnání v Ústavu bytové a oděvní kultury, v němž se zabývá teorií užitého umění, které komunističtí ideologové kupodivu nechávali stranou svého zájmu (psát o textilu mohl, o obrazech nikoliv ...). Do veřejného života se naplno vrací v roce 1964, kdy byl zvolen do předsednictva Svazu československých výtvarných umělců. V letech 1967 až 1970 vytvářel výstavní program Galerie Václava Špály a uspořádal sedmadvacet samostatných přehlídek: například Jiřího Johna, Adrieny Šimotové, Václava Boštíka, Daisy Mrázkové, Ladislava Nováka, Jiřího Koláře, Jiřího Balcara, Evy Kmentové, Stanislava Kolíbala. Vystavoval také obrazy někdejšího přítele ze Skupiny 42 Františka Grosse, jenž se k němu - jemně řečeno - obrátil v osmačtyřicátém zády ... Mít výstavu ve Špálovce bylo pro umělce obrovským vyznamenáním. Proběhla tu i výstava Marcela Duchampa, kterou domluvil s italským sběratelem Arthurem Schwarzem (Marcel Duchamp byl podle Chalupeckého symbolem moderního umělce a sám byl znalcem jeho díla uznávaným i v zahraničí; bohužel, jeho obsáhlá kniha Duchampovské variace, dopsaná v roce 1978, mohla vyjít až o dvacet let později ...).

ŘÍM-PAŘÍŽ-MOSKVA


V roce 1968 se vypravil s Jiřinou Haukovou do Itálie, kde se v Římě setkal s ředitelem uměleckohistorického institutu římské univerzity G. C. Arganem: výsledkem byla výstava současného československého umění v následujícím roce. Pro Chalupeckého se psaly asi vůbec nejlepší časy, leč nepatrně krátké. V devětašedesátém byl ještě vyzván, aby se zúčastnil práce poroty Mezinárodní výstavy moderního umění v Paříži. Bylo to naposledy, kdy byl na Západě. Mohl jen na Východ, a tak v sedmdesátých letech několikrát navštívil Sovětský svaz, kde sledoval tvorbu tamních neoficiálních autorů - například Ilji Kabakova, Erika Bulatova,Viktora Pivovarova či Vladimira Jankilevského. V roce 1973 otiskl ve Studiu International rozsáhlý text nazvaný Moskevský deník, který byl tehdy první výraznější studií o nekonformním ruském umění.

PRAHA 1984


Když musel na nátlak normalizačního vedení svazu výtvarníků Špálovu galerii (1970) opustit, neztrácel s umělci kontakt. Scházel se s nimi v ateliérech sochaře Huga Demartiniho či malíře Theodora Pištěka, kam pravidelně "na kus řeči" chodívali - kromě jiných - Václav Boštík, Vladimír Janoušek, Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová, Bedřich Dlouhý, ale také teoretici Jiří Šetlík, Josef Hlaváček, František Šmejkal či Jaromír Zemina. Sledoval, co dělají, a je zajímalo, co si myslí o tom, co dělají. V roce 1984 publikuje v samizdatovém Kritickém sborníku text nazvaný Praha 1984 o situaci umělce v totalitním státě: "Buď se podřídí státní moci, bude produkovat díla propagující socialismus a bude vážen a placen, anebo bude protestovat ve jménu svobody a povede romantický život odbojného bohéma. Nevyvolá-li zvědavost ono umění oficiální, nedá se stejně čekat mnoho od umění protioficiálního - obojí je stejně podmíněno politickými zřeteli, a ať jsou ty které politické, nebo jiné cíle třeba svrchovaně ušlechtilé a aktuální, vždy znovu se přesvědčujeme, že svět moderního umění není světem politiky. Z těch snah pak nemá užitku ani politika, ani umění." Jinými slovy: umění je jenom jedno. Dobré či špatné. Jindřich Chalupecký to uměl rozeznat i napsat.

PRAHA 1990


Na smutečním oznámení o jeho úmrtí byla tato báseň od Jiřiny Haukové: Kolikrát jsem se s tebou loučila/a teď je to už naposled/na stole jsi nechal/pár rozepsaných vět. h


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější