Josef Frolík | Reflex.cz
nahoru

Josef Frolík

PAVEL ŽÁČEK24. srpna 2006 • 23:23

Snad nejznámějším uprchlíkem z řad Státní bezpečnosti byl Josef Frolík, který československou rozvědku opustil za pomoci americké Central Intelligence Agency (CIA) v červnu 1969 během své dovolené v Bulharsku. Frolíkův život, v němž několikrát změnil jméno a identitu, je spojen s řadou tajemství. Donedávna nebylo ani jasné, zda opravdu zemřel v roce 1989. Dnes můžeme - na základě korespondence, kterou se autorovi tohoto článku podařilo získat od jeho přátel - alespoň zčásti rekonstruovat, co celých dvacet let po svém útěku ve Spojených státech dělal. Jaký vlastně byl život psance z komunistického bloku?

Pro špionážní řemeslo měl Josef Frolík veškeré předpoklady. Nakonec první změnu identity prodělal již v sedmi letech. Do té doby Josef Lukeš, narozený 22. září 1928 v Libušíně u Kladna, přijal nové jméno - Josef Frolík - po svém adoptivním otci a na Kladensku známém komunistickém vůdci, jenž zahynul za druhé světové války. Kdo ví, snad i proto neměl později zvláštní problémy s častou změnou identity.
Po absolvování základní vojenské služby byl v prosinci 1952 Josef Frolík, tehdy mladý člen komunistické strany, přijat do ústřední účtárny

ministerstva národní bezpečnosti. K 1. březnu 1955 se stal mladším referentem jednoho z oddělení IV. správy ministerstva vnitra, to znamená centrálního útvaru Státní bezpečnosti dohlížejícího na socialistickou ekonomiku. Frolíkovu kariéru bezprostředně ovlivnilo jeho zařazení na úsek, který odhaloval špionážní sítě britské zpravodajské služby. Podílel se tak na zneškodňování agentů její československé sekce - Czechoslovak Intelligence Office, zrazených v Londýně Karlem Zbytkem (agentem „Light“, jehož naverbovala československá rozvědka).
Ve druhé polovině padesátých let měl Frolík na starost také kontrolu podniku zahraničního obchodu Ferromet, v němž osobně získal k tajné spolupráci pět agentů.

FLORIAN Z PRVNÍ SPRÁVY


Od 1. října 1960 byl Frolík - pod krycím jménem Florian - převeden k rozvědce (I. správa ministerstva vnitra) a zařazen na 5. odbor. Ten pracoval proti nepřátelským zpravodajským a emigrantským centrům ve Velké Británii. Ve svých nepříliš povedených pamětech, jejichž česká verze vyšla na počátku devadesátých let pod názvem Špión vypovídá, i v soukromé korespondenci z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tvrdí, že k jeho vnitřnímu přerodu v nepřítele komunistického režimu došlo o rok později. A to v souvislosti s poznáním, že kriminální komisař pražské řídící úřadovny gestapa Willi Leimer, jenž se za války krvavě zapsal do historie Frolíkovy rodiny, byl sovětským agentem. A totéž platilo o Václavu Kindlovi, nejprve parašutistovi ze skupiny Intransitive, poté spolupracovníkovi protiparašutistického referátu německé tajné policie.
V letech 1964 až 1966 během svého působení v Londýně (jako „oficiální“ špión s diplomatickým pasem akreditovaný na československé ambasádě) měl sovětské rozvědce „nabourat“ - tedy proti její vůli rozpracovat -dalšího agenta. Šlo o bývalého generálního tajemníka největšího odborového svazu britských dopraváků a pozdějšího vysokého představitele Labour Party.
Po návratu do Prahy v březnu 1966 zjistil, že je sledován, a ve svém žižkovském bytě dokonce objevil odposlech. Porušil proto zavedené zvyky: Svým kolegům a nadřízeným v centrále U křižovníků (v areálu někdejšího kláštera u Karlova mostu - mezi ulicí Křižovnickou a Platnéřskou) nepřivezl skotskou whisky ani cigarety. Nevídaná zpupnost! „Chtěl jsem je přinést do kanceláře druhý den, ale zařekl jsem se a nepřinesl jsem ani retko, pouze kamarádům. - Zajímavé je, že titíž lidé patřili v roce 1968 ke straně protikonzervativní a přišli za mnou, abych s nimi něco začal dělat. Hrozně se urazili, když jsem je poslal kamsi a prohlásil, že jsou na straně Dubčeka jen proto, že je to v módě. -Nakonec většina z nich byla provokatéry tak jako tak a dělala s KGB mezi ,liberály’, jak jim bylo nařízeno,“ vysvětluje Frolík později ve svých dopisech.
Avšak vzájemná důvěra byla obnovena a Frolíka v květnu 1966 přeřadili na 6. odbor zahraniční kontrarozvědky, kde řídil tzv.
podstavy a zpravodajské hry proti západním tajným službám. Byl to post, kde - jak sám říká - „mohl ublížit nejvíce“.
Po letech vzpomíná: „Po návratu domů jsem jim převerboval agenta, toho indického milionáře, Čakravartího (agent „Igl“ původně ve službách KGB - pozn. autora), naboural jsem se jim do plánu v Sýrii přes agenta Bakaláře, odhalil jsem jim agenta Chlada. Já měl zkrátka smůlu nebo kliku, na co jsem sáhl, tak v tom byli Rusáci. Proto mě také celkem správně omarkovali, ale pořád nevěděli s kým, pro koho a já to měl zatím pro kolekci.“
Pro člověka nezasvěceného do zpravodajské hantýrky poněkud zmatečné Frolíkovo vypravování potvrzuje, že po svém návratu z Londýna s americkou CIA pravděpodobně ještě nespolupracoval. Naopak, jeho práce se neustále křížila se sovětskými zájmy.
Zajímavou vzpomínku zachytil Frolík v dalším ze svých dopisů. K pozoruhodnému setkání, které zde popisuje, mělo poprvé dojít na podzim 1967 při schůzce s malířem Zdeňkem Holubem.
„Tentokrát v Klášterní vinárně... Byl s ním Kundera, Zdeněk mi ho představil a pak jsme se čas od času viděli u Tygra nebo u Slávisty. Obyčejně tak s partou pěti a více lidí. Je třeba dodat, že... už to (tu) nemohl ani cítit a oral do mne stále, proč se na to nevy.... a nejdu pryč, dokud to ještě nevypadá jako oportunismus.“
V prvních hodinách po okupaci 21. srpna 1968 byl Frolík - ale v řadách tajné policie mu nikdo neřekl jinak než Florian - zajištěn a internován. Podle jeho vlastního svědectví ho zatýkal jeho kolega, „člen komanda KGB“ Ladislav Kouba.
Krátce nato, v září 1968, došlo ke zvláštní události - „k té proslulé verbovce pro KGB“. Podle Frolíkovy interpretace se ho major František Beneš snažil získat ke spolupráci se sovětskou rozvědkou. Celá záležitost skončila rvačkou a přivoláním příslušníků Veřejné bezpečnosti.

V RUKOU CIA


Nejpozději po okupaci musely začít Frolíkovy kontakty s pracovníky americké Ústřední zpravodajské služby (CIA), které vyústily v jeho zběhnutí v průběhu rodinné dovolené v Bulharsku. Z Československé socialistické republiky vyvážel Frolík - podle celního a devizového prohlášení z 24. června 1969 - 300 bulharských leva, 1000 maďarských forintů, 300 jugoslávských dinárů, 591 korun, rádio Grundig, dalekohled, holicí strojek, fotoaparát, hodinky, stan, nafukovací člun, matrace a tři spací pytle.
„Zpravodajské materiály jsem pochopitelně do celního prohlášení neuváděl stejně tak jako několik prstýnků ženy. Pak jsem měl ještě několik set dolarů ,od přátel’ pro případ emergency.“ Bylo 21. července 1969, když ho na letišti ve Washingtonu, D. C., uvítal samotný ředitel CIA Richard Helms. Deset dní poté následoval Frolíka další zběh - major František August (alias „Adam“) z rezidentury Bejrút.
„V Praze nevědí, že Franta utekl proto, že jsem utekl já. Jeho žena byla v květnu 1969 v Praze, ani ji nechtěli pustit nazpět, propadlo jí výjezdní povolení, já to oběhal, podvodem dostal výjezdní doložku a vyšafoval ji z Prahy... Legrace byla v tom, že já odjížděl v té době na letiště ve Washingtonu, měl jsem letět do Bejrútu pro Frantu a v posledních minutách byl mému šéfovi doručen telegram: ,August is safe in our hands.’“
Po dva roky byl defektor, tedy zběh Frolík, vytěžován osm hodin denně americkými zpravodajskými odborníky. Chtěli vědět všechno o činnosti československé a sovětské rozvědky. Kromě aktuální struktury československé rozvědky předal Frolík podle vlastního tvrzení CIA přes čtyři sta jmen a dalších identifikačních údajů tajných spolupracovníků z agenturní sítě Státní bezpečnosti a téměř 2000 charakteristik důstojníků rozvědky včetně popisu desítek nejdůležitějších operací ve svobodném světě. Československá strana v interním rozboru konstatovala, že jeho útěk přímo ohrozil 37 agentů a 50 ideových spolupracovníků v zahraničí; zastaveno bylo 57 akcí vedených ve Velké Británii a Asii.
Josef Frolík se stal osobou ve zvláštním postavení. Jeho další životní osudy sešněroval výnos amerického prezidenta upravující vzájemné vztahy CIA s defektory (později se z Frolíka stal „konzultant CIA“).
Stresující život se podepsal na Frolíkově zdraví. Po první hádce s kolegou Augustem prodělal v prosinci 1969 mozkovou příhodu. „Přišel ke mně do bytu - to bylo v D. C. -, začal šílet, že dnes přišel nový smart (americký zpravodajský důstojník - pozn. autora) a začal ho vyslýchat, zda je agentem KGB, nebo ne, a já dostal infarkt. Pak, po návratu z nemocnice, mi smarti sdělili, lépe řečeno se zeptali, co se se mnou stalo, že já je učil pražskou metodu, jak Praha cvičila agenturu na polygrafu, jak ho přežít, a když oni na něj dají Frantu, tak já zešílím a dostanu infarkt.“
V první polovině sedmdesátých let byl Frolík ve Velké Británii vytěžován britskými tajnými službami MI5 a MI6, které se ho údajně snažily za zády doprovázejícího důstojníka CIA přetáhnout na svou stranu.
„Angličané mě od něj odtáhli stranou a slibovali hned stejnou hodnost, okamžitý nástup do jejich služby, započítání let v Česku do penze, odmítl jsem. Mysleli, že dali málo, tak byli ochotni jít až na plukovníka a dům k tomu. Řekl jsem jim, že bych se nesžil s prostředím...“
Spojené království Frolíkovy služby ohodnotilo na 50 000 dolarů. O ně však přišel v roce 1975, když je svěřil podvodníkovi, který s nimi zmizel. Frolík, závislý na měsíční rentě od americké vlády, to soukromě komentoval: „Naopak já byl na peníze vždycky blbec, a dokonce jsem je odmítal, i když mi byly nabízeny, aby si někdo nemyslel, že snad dělám pro peníze...“
V roce 1974 reagovala československá komunistická rozvědka na reklamní kampaň londýnského vydavatele Frolíkových pamětí a zběhovi zaslala údajný švagrův dopis. „Padělek byl naprosto dokonalý. Obálku ,psala’ jeho manželka a dopis sám byl psán ručně -pět stran. Znaje švagra, ignoroval jsem dopis a psal jsem. Dopisy však končily v mém svazku, a ne ve švagrově schránce na dopisy. Asi po šesti měsících odjel s rodinou do Bulharska a odtud mně poslal vyčítavý dopis, proč nepíši ...“
Podle Frolíkovy korespondence neměl možnost u londýnského nakladatele Leeho Coopera ovlivnit definitivní podobu anglické verze svých pamětí. Nakladatel dokonce zkrachoval, a tak Frolík kromě dvaceti výtisků nedostal žádný honorář. Inu, na peníze byl vždycky trochu blbec.
Komunistické Československo zareagovalo na Frolíkovu knihu i jeho svědectví před podvýborem Senátu Spojených států po svém: v prosinci 1976 byl odsouzen k trestu smrti.
„To dokonce pan konzul Kříž z české ambasády z pilnosti napsal paní Malinové (to jsem já), že jí mohou vyřídit kladné urovnání vztahu (s ČSSR), zatím co panu Frolíkovi chtějí, aby vyřídila, že byl odsouzen k trestu smrti a že rozsudek nabyl právní moci. Žertéři povedení!“
Začátkem prosince 1979 se zběh Frolík svěřil svému příteli: „Už mě třikráte chtěli poslat na onen svět, jednou mi nasadili do domu chřestýše (deset), v oblasti, kde se vůbec nevyskytují, jednou jsem měl přeřezané brzdové vedení, když jsem jel na dovolenou a měl za autem karavan... No a kdosi... nastartoval vůz, drátem přitáhl plynový pedál a dal tam drajv a pak vyskočil. Vůz proletěl domem asi sedmdesátkou a já měl po obchodě a zase stěhování... změna identity. To jsem byl krátce předtím v Londýně a svědčil jsem proti jednomu pánovi, no a soudce chtěl jméno a adresu. Tak mu to Security Service dala, pak přišli ti chřestýši a to auto, telefonní výhrůžky, jako: my tě stejně vodděláme, ty zkurvysynu, zásilky knih jako ,Death could be beautiful’...“
Komunisty pochopitelně nijak nenadchlo ani Frolíkovo vystoupení v západoněmecké televizi ZDF, v němž útočil přímo proti Gustávu Husákovi.
Když se moci ve Velké Británii ujala premiérka Margaret Thatcherová, nelenila a vyslala za Frolíkem svého emisara. „V roce 1978 za mnou poslala poslance Patricka Mayhewa, který je členem její dnešní vlády, a dala si zopakovat vše, co jsem dříve řekl oběma britským službám... Pan Wilson mě v parlamentní debatě, která kolem S. nastala, nazval lhářem - veřejně a soukromě za mnou poslal vysokého důstojníka MI5 s omluvou a žádostí o další poznatky... ,Železná dáma’ má však odhodlání udělat pořádek...“

KONEC ŠPIÓNA


Po infarktu na jaře 1975 zakázal doktor Frolíkovi cestovat letadlem. Asi o rok později se po namáhavé rekonstrukci domu jeho zdravotní stav znovu rapidně zhoršil. „Měl jsem zkrátka těžké anginální bolesti a musel jsem stále brát nitrák ... Mně to alespoň uleví srdečním bolestem, ale když ho vezmu, tak mě tak třeští hlava, že se nesmím ani pohnout, a tak jsem se nehýbal asi po dobu více než 14 dnů.“
V březnu 1981 byla Frolíkovi diagnostikována cukrovka. Jako by už tak nebylo zdravotních problémů dost. „Tak musím držet dietu (Bože, já mám hlad!), beru prášky (ohavná reakce) a ta únava a stálá ospalost ...“
Frolíkův osamělý život s manželkou a synem na studiích, vedený pod cizím jménem uprchlíka ze sovětského Pobaltí, zpestřovalo jen několik dopisujících přátel, se kterými se nikdy neviděl, občasná setkání s Františkem Augustem a exilovým novinářem Josefem Jostenem. A také zpožděná korespondence s domovem, respektive věcná i finanční podpora některých rodinných příslušníků (pochopitelně přes anonymní poštovní box).
Na diskreditační články v československém i zahraničním tisku měl od CIA zakázáno reagovat. „Nehodlám a bylo mi též doporučeno, abych neodpovídal na útoky. Jsou registrovány a analyzovány...“ Kromě občasných rešerší a analýz pro americkou rozvědku zvali Frolíka také do školicích zařízení: „Občas si vyjedu, teď se srdce poněkud usadilo, tak... se (opět) snažím učit ,správně milovat SSSR’ různé neuvědomělé.
Někdy se to opravdu semele. Hovoříte třeba o podvratné činnosti a oni se povinně, slušně usmívají a najednou přinese kurýr informaci, že Kubánci společně s Angolany přepadli provincii Shaba, a hned máte pozornější posluchače. To se opravdu stalo, já tam v té době byl...“
Dvacátého listopadu 1984, několik týdnů poté, co se se zpožděním dozvěděl o úmrtí matky, dostal Josef Frolík při psaní jednoho ze svých dopisů další infarkt. Dne 23. února 1985 smutně zaznamenal: „Já jsem tak slabý, že mne to až zaráží. Nemohu vůbec nic dělat. Jen číst, dívat se na TV, brát léky - po těch vždy usnu - a vegetovat.“
Zběhův stav se nezlepšoval, v březnu 1986 dokonce napsal, že „byly chvíle, kdy jsem opravdu myslel, že už to mám spočítané. Vylízal jsem se z toho.“
O rok později se jeho stav znovu zhoršil -denně měl horečku a ztratil 46 kilogramů tělesné váhy. Mezi březnem a říjnem byl sedmkrát v nemocnici; 18. září 1987 mu lékaři diagnostikovali rakovinu jater. Chemoterapie zajistila Josefu Frolíkovi ještě rok a půl života - zemřel pravděpodobně v květnu 1989.
Do určité míry se tak naplnila jeho skeptická prognóza z roku 1980: „Nejsem optimista, ale přesto věřím, že to v Praze vezme jednou čert, a bojím se, že to bude vypadat, jako když odnášel Fausta. Jiná (věc) je, zda se toho dožijeme...“
Josef Frolík si byl vědom, nakolik uškodil československému i sovětskému bezpečnostnímu aparátu v jeho snaze o infiltraci západního světa. Přesto zůstal realistou: „To, že mne senátor Thurmond (vedoucí podvýboru Senátu v listopadu 1975 - pozn. autora) pokládal za nejdůležitějšího defektora snad od dob Komenského, to je lidem doma srdečně jedno. Pro ně jsem sloužil u StB a tato organizace bude jednou, stejně tak jako byly SS, prohlášena za zločineckou.“ h

PAVEL ŽÁČEK

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější