Filmový Oscar | Reflex.cz
reklama
nahoru

Filmový Oscar

IVA HEJLÍČKOVÁ26. února 2009 • 10:00
Filmový Oscar


V předvečer letošního ročníku cen americké filmové Akademie jsme se pokusili vystavit Oscarovi průběžný kádrový posudek. Z tohoto pohledu není podstatné, že se filmem roku stal dojímavý Milionář z chatrče, nebo že Heath Ledger skutečně svou pozlacenou sošku posmrtně získal...

reklama


AŤ TAK, ČI ONAK, BYL TO PŘEDEVŠÍM DALŠÍ, JEDENAOSMDESÁTÝ STŘÍPEK DO PESTRÉ SKLÁDAČKY.
Je v zásadě lhostejné, zda udílení výročních cen americké Akademie filmového umění a věd pokládáme za nejvýznamnější filmovou událost roku, marketingově vyfutrovaný sebeoslavný mejdan, anebo jen za největší módní přehlídku na světě – váhu Oscarů přehlédnout a popřít nelze. Jejich nepochybná hodnota pramení jak z jejich tradice, tak z prostého faktu, že hodnotí především filmy univerzálně nejdostupnější, nejsrozumitelnější a nejatraktivnější. Navíc, a to je asi nejpodstatnější, jde o cenu, která velmi názorně odráží a (byť někdy poněkud pokřiveně) zrcadlí i celý vývoj amerického filmu a jeho vlastní představy o sobě samém.

Takže spekuluje-li se letos o jisté slepé uličce, v níž se Oscary i jejich udílení ocitají, není to poprvé – a určitě ne naposledy ...

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Zcela prozaicky u večeře, kterou jednoho lednového nedělního večera roku 1927 pořádal ve svém plážovém domě v Santa Monice všemocný šéf MGM Louis B. Mayer. Hostil tehdy herce Conrada Nagela, režiséra Freda Nibla a producenta Freda Beetsona a snad někde mezi dezertem a brandy přišla řeč na potřebu organizace, jež by zastřešovala veškeré tehdejší filmové dění. Pánové se dohodli rychle a nebylo divu. Americký film se během dvacátých let vyvinul ze šestákové atrakce ve čtvrté nejsilnější průmyslové odvětví v zemi: produkoval na pět stovek filmů ročně a zaznamenával návštěvnost 100 miliónů diváků týdně. Jeho rostoucí vliv samozřejmě neušel pozornosti a své k němu hodlal říct každý, od vlády po nejrůznější náboženské a společenské organizace. Jinak řečeno, cenzura se blížila mílovými kroky – a nebyla sama. Nedávno uzavřená smlouva mezi studii a odborovými svazy technických profesí signalizovala rostoucí riziko, že se svých práv brzy začnou domáhat i herci a další tvůrčí profese, což bylo mimořádně nevítané. A navíc – celý filmový průmysl se připravoval na technickou revoluci, jíž byl přechod na zvukový film. Existence organizace, která by poskytla společný prostor pro řešení problémů jednotlivých filmových odvětví a umožnila spolupráci na vývoji nových technologií, byla mimořádně potřebná a již o týden později ji na banketu v losangeleském hotelu Ambassador nadšeně schválilo 36 hostů zastupujících všechny hlavní filmové profese, kteří se tak stali zakladateli Akademie.



Jedním z jejích počinů pak bylo i udílení výročních cen, které se poprvé konalo 16. 5. 1929. Od ceremonie, jakou známe dnes, se ovšem lišilo téměř ve všem. Především – o vítězích mezi nominovanými nerozhodovala celá Akademie, ale pětičlenný výbor, zastupující její jednotlivá odvětví. Kategorií bylo pouze 12 (oproti dnešním 24), a to ještě zahrnovaly například cenu za mezititulky (všechny nominované filmy byly němé), či de facto dvě kategorie pro nejlepší film (nejlepší film + cena za mimořádnou uměleckou kvalitu produkce). Samotné předávání, odbývané v hotelu Roosevelt, bylo přitom čirou formalitou, neboť o vítězích bylo rozhodnuto už v únoru. Není tedy divu, že akce proběhla skoro bez povšimnutí, jen za krátkých zmínek v novinách a místním rozhlasovém vysílání.

DEKÁDA PORODNÍCH BOLESTÍ

Trvalo ještě dalších deset let, než se Akademie zbavila všech nevyhnutelných dětských chorob a podoba Oscarů se zhruba ustálila tak, jak ji známe dnes – a byl to proces mnohdy velmi dramatický. Hlavní problém byl samozřejmě v nemožnosti jediné organizace skloubit protichůdné zájmy. Představa, že Akademie může být pro umělecké profese náhradou odborů, se definitivně zhroutila v době hospodářské krize. Tehdy se její vedení například podílelo na vytvoření pravidel pro kolektivní vyjednávání mezi umělci a studii, jež nepokrytě posilovala moc studií a pobouřila hlavně herce – dokonce do té míry, že v roce 1933 došlo k jejich masovému odchodu z Akademie a založení Screen Actor´s Guild. Jeho členové následné vyzvali k bojkotu Akademie (té zůstalo ze šesti set hereckých členů pouhých čtyřicet). Hluboká krize trvala prakticky až do roku 1938 a zažehnat se ji podařilo až tehdejšímu prezidentovi Akademie Franku Caprovi, který také souhlasil s tím, že se Akademie napříště nebude angažovat v politických ani odborových problémech.

Změnila se i pravidla hlasování zhruba v tom smyslu, jak fungují nyní, což znamenalo logicky i umenšení vlivu nejmocnějších mužů Hollywoodu, zejména všudypřítomného Louise B. Mayera, jehož údajné právo veta v minulosti nejednou ovlivnilo oscarové výsledky (a tím i jejich celkovou věrohodnost). Bouřlivě se proměňovaly i kategorie, v nichž se Oscary udílely – vedle krátkodechých novinek, vynucených dobou (například Oscar za choreografii tanečních scén či Oscar pro asistenty režie), se především konstituovaly ty kategorie, které se udílejí dodnes.



S POLITIKY NETANČÍM?

Rozhodla-li se koncem 30. let Akademie moudře, že se napříště vyhne aktivní účasti na politice, zdaleka to neznamenalo, že se politika, respektive politikum doby, vyhne jí. A nemám tím na mysli pouze asi nejostudnější kapitolu v historii Akademie, totiž období tzv. honu na čarodějnice, respektive rok 1957, kdy se přímo do stanov dostala klauzule, podle níž každý, kdo před Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti přizná členství v komunistické straně či sympatie k ní, každý, kdo odmítne s výborem spolupracovat, či se dokonce před něj dostavit, bude z oscarového klání vyřazen. Nařízení bylo v platnosti necelé dva roky – náprava způsobených křivd však na sebe nechala čekat mnohdy i desetiletí. Tento exces byl chválabohu jediný, pokud se napříště něco podepisovalo na výběru oscarových vítězů, byla to spíše přímá či nepřímá společenská objednávka, respektive klima té které doby. Například při pohledu na oscarové výsledky ve 30. letech by neznalý čtenář jen stěží tušil, že šlo o období vrcholu tzv. gangsterského filmu. Přestože jsou dnes snímky typu Veřejný nepřítel či Zjizvená tvář klasikou, Akademie usoudila, že období hospodářské krize si žádá podpory pozitivních nebo oddechových snímků, takže mezi oscarovými vítězi té doby najdeme zejména ušlechtilá dramata, muzikály či komedie, popřípadě snímky „motivační“. Podobně v duchu „potřeb doby“ se Akademie ubírala během druhé světové války (slavný je v této souvislosti Churchillův výrok o tom, že patriotická Paní Miniverová – nejlepší film za rok 1942 – „měla pro konečné vítězství hodnotu šesti divizí“).

Stejně příznačná byla také „revoluční“ dekáda 70. let, kdy se mezi vítěze naplno prosadila generace „nového Hollywoodu“ (Francouzská spojka – Štvanice, Kmotr I, II, Přelet nad kukaččím hnízdem, Lovec jelenů) a kdy se oscarové pódium nezřídka stávalo tribunou liberálních politických proklamací, i desetiletí následující, kdy se po nástupu reaganovského neokonzervatismu o nejvyšší ocenění dělily takřka bez výjimky snímky korektně nekontroverzní (Cena za něžnost, Vzpomínky na Afriku ...).



Asi jedinou oscarovou etapou, jež se s dobou výrazně minula, byla 60. léta – a to z důvodů zcela prozaických. Většinu členů Akademie totiž tvořili tvůrci, kteří svůj aktivní věk prožili ve zlaté éře Hollywoodu a již pověstný konzervatismus Akademie povýšili k nevídaným výšinám. Nesmiřitelní k přicházejícím změnám, hluší k měnícímu se publiku i talentu nastupující filmařské generace bránili zuby nehty svou představu filmového umění – a díky nim jsme také v tomto období svědky dnes nepochopitelných rozhodnutí, kdy například v přímé konfrontaci s Dr. Divnoláskou zvítězila My Fair Lady, Kazanův snímek Amerika, Amerika byl poražen kostýmním Tomem Jonesem či nad britským Drahouškem triumfoval přeslazený muzikál Za zvuků hudby. Klíčovou se v této souvislosti stala osoba nového prezidenta Akademie, jímž byl v roce 1967 zvolen Gregory Peck. S ním Akademie „omládla“, především proto, že díky jeho úsilí začali o Oscarech hlasovat jen filmaři stále aktivní. Tato „čistka“ spolu s přílivem mladších tvůrců konečně přinesla tolik nutnou změnu, nejlépe vyjádřenou vítězstvím Půlnočního kovboje za rok 1969.

KOHO CHLEBA JÍŠ ...

Vzhledem k tomu, že Akademie je od svého založení neziskovou organizací, hrají v jejích osudech, respektive v osudech její nejdražší aktivity, Oscarů, nezanedbatelnou roli peníze. V prvních dvou desetiletích existence ji, vyjma členské poplatky, financovala sama studia a odvrácená tvář tohoto faktu je nabíledni. Tlak, jejž vykonávali šéfové velkých studií, byl všeobecně znám.

Všechno změnil rok 1948. Soumrak studiového systému, předznamenaný přijetím antitrustového zákona, který zabraňoval studiím vlastnit řetězce kin, ještě umocnil nástup televize. Zatímco rok 1946 byl pro americký film ekonomicky nejúspěšnějším v historii, o dva roky později zaznamenává divácký propad o sedmdesát procent. Nenaplnily se ani naděje spojené s poválečným otevřením evropského trhu. Naopak. Zatímco Hollywood měl kvůli daňovým předpisům problémy se za oceánem prosadit, do Spojených států začaly proudit zahraniční, zejména britské filmy. A právě jeden z nich, Hamlet Laurence Oliviera (1948), se stal jablkem sváru. Jistá dobová studie totiž na příkladu dvou předchozích vítězů – Nejlepší léta našeho života a Džentlmenská dohoda – prokázala, že zisk Oscara za nejlepší film přinese snímku kolem dvou dodatečných miliónů na tržbách. A když v tomto neradostném období Hamlet při Oscarech triumfoval, filmová studia shledala (ze svého pohledu) absurditu situace a stáhla se z financování Oscarů. Jediným zdrojem financí tak pro Akademii napříště zůstaly zmíněné příspěvky a práva, která jí za celostátní rozhlasový přenos z udílení platila od roku 1945 stanice ABC.



To ovšem nestačilo, a chtěla-li Akademie své ceny vůbec rozdat, musela se spolčit s „ďáblem“ – tedy přijmout nabídku na přímý přenos od instituce, jež ohrožovala samu existenci filmu a jíž se většina producentů důsledně stranila – od televize. Ještě dlouho totiž neměl nastat čas, kdy se filmaři naučili rozeznat potenciál, který jim nové médium nabízí, a začít ho cílevědomě využívat.

Stanice NBC nabídla Akademii 100 000 dolarů, a 15. března 1953 tak nastala v dějinách Oscarů zcela nová éra. Přímý přenos vypjatých emocí, triumfů i zklamání, dodávající divákovi v obývacím pokoji iluzorní pocit důvěrné blízkosti okamžiku, přivedl onoho dne k obrazovkám dvacet miliónů lidí.

OSLAVA FILMU

Televize na rozdíl od filmových mogulů ze staré školy Akademii do Oscarů nemluví, nebezpečí číhá v tomto případě docela jinde. Zaklínadlo se jmenuje sledovanost – a ta v poslední dekádě vytrvale klesá. Důvodů je několik – jednak v éře Internetu není „setkání s hvězdami“ ničím výjimečným, především ale jde o důsledek trendu, který začal (docela nevinně) už před mnoha lety. A odstartoval ho „vynález“ blockbusteru. Jak se ale všechna studia začala v 70. letech honit za „svými“ Čelistmi a investovala větší a větší sumy peněz, začala v jejich zájmu eliminovat možná rizika, čili snižovala náročnost těchto snímků. Nůžky mezi velkými komerčními filmy a „uměním“ se začaly rozevírat tím víc, jak postupně vstupovaly do hry filmy evropské, nezávislé a nízkorozpočtové.

A právě pro ty má Akademie stále větší slabost, tím spíše, že v posledních letech se tento elitní klub (členem Akademie se můžete stát jako nominovaný či na pozvání dvou členů – ale to musí ještě schválit zvláštní komise) více otevírá právě filmařům zahraničním a nezávislým.

Když se v roce 1998 udělovaly Oscary a slavnostnímu večeru vévodil Titanic, sledovalo přenos 57,2 miliónu diváků (v USA, samozřejmě). Loni, v roce coenovského opusu Tahle země není pro starý, to ale bylo už jen 31,7 miliónu. Čili, upadající zájem o předávání cen Akademie je prostým důsledkem faktu, že se oceňované snímky čím dále více míjejí s běžným diváckým vkusem. A není důvodu, aby to letos bylo lepší, neboť, jak si lze snadno spočítat, dosavadní tržby všech snímků nominovaných v kategorii nejlepší film se v součtu rovnají sotva polovině tržeb Temného rytíře. Ten má sice osm nominací, ale s výjimkou Heathe Ledgera povýtce v technických a výtvarných kategoriích.



Je to poměrně typický paradox – jakkoli se Akademie velmi sympaticky snaží otevírat světu a oceňovat skutečnou kvalitu, je to právě ona kvalita, jež začíná ohrožovat její příjmy. Řešení je šalamounské.

Vedle angažování mimořádně pohledného Hugha Jackmana na post průvodce večerem, který býval dříve vyhrazen především (často televizním) komikům a moderátorům, hodlají producenti letošního přenosu zatraktivnit ceremoniál pro diváky, respektive divačky, neboť těch je u televize zřetelná převaha, i jinak. Požádali například studia o poskytnutí ukázek z jejich nových předpokládaných trháků, spekuluje se o nové podobě tradičně dlouhých a poněkud nudných tanečních a hudebních čísel. Přestože se novinky v aranžmá večera úzkostlivě tají, leccos může napovědět vyjádření, že půjde více o oslavu filmu jako takového než konkrétně nominovaných snímků.

Nezbývá než počkat – a doufat, že Bill Condon, producent letošního udílení, nevylije s vaničkou i dítě. Přehnané obavy ale, myslím, nejsou na místě. Oscar, ten pohledný rytíř, stojící na krabici od filmu, už přežil horší chvíle.
Jak to dopadlo, se dozvíte v článku Dariny Křivánkové MILIONÁŘ S OSCAREM
(Reflex online, 23. 2. 2009)


Další souvisejcí články:


Speciál: OSCAROVÝ PRŮVODCE (Reflex online, 19. 2. 2009)
Co možná nevíte o Oscarech...


Anketa: ...AND THE OSCAR RX GOES TO... (Reflex online, 20. 2. 2009)
Kterému letos nominovanému filmu byste Oscara dali vy?
















OSCAR 2009 PODLE REFLEXU
aneb jak jsme to viděli před rozdáváním


PODIVUHODNÝ PŘÍPAD BENJAMINA BUTTONA 13 nominací
Fascinující vypravěčství Davida Finchera, technicky dokonalé v každém směru. Dá se očekávat, že právě tam se zúročí nominace stopadesátimiliónové produkce, v hlavních kategoriích to není příliš pravděpodobné.

MILIONÁŘ Z CHATRČE 10 nominací
Vděčně aktuální téma, dojemný příběh, strhující zpracování. Příběh chudého indického mladíka a jeho účasti ve hře Chcete být milionářem? je nejpravděpodobnějším oscarovým vítězem, svou cenu už Dannymu Boyleovi udělil i Cech amerických filmových režisérů. Scénář pravděpodobně půjde s sebou.

MILK 8 nominací
Dost dobře se může stát, že biografický příběh prvního amerického otevřeně homosexuálního politika bude v souboji Milionáře a Buttona „třetím vzadu“, a to jak pro své téma, tak pro své kvality. Pokud ne, pak lze doufat alespoň v ocenění Seana Penna, jehož výkon v titulní roli je skutečně fascinující.


TEMNÝ RYTÍŘ 8 nominací
Nejen nepochybná hodnota hereckého výkonu, ale i slabost Akademie pro gesta Heathu Ledgerovi Oscara za vedlejší roli takřka zaručují (ostatně jako jinému Australanovi, Peteru Finchovi, který získal posmrtně Oscara za Network/1976), ostatní nominace jsou spíše za technickou a výtvarnou stránku filmu a zde bude Rytířovým velkým konkurentem Benjamin Button – může se stát, že je vyhraje právě ten, „náhradou“ za Oscary hlavní, které zamíří do indického slumu.


VALL-I 6 nominací
V případě zamilovaného robůtka-čističe si u Pixaru už skoro mohou připravit místo pro dalšího Oscara za nejlepší animovaný film, zajímavé jsou ale nominace ve čtyřech dalších kategoriích – včetně nejlepšího scénáře! Těžko sice porazí Milka či nový film Mikea Leigha Happy-Go-Lucky, ale sám fakt, že je nominován, je příznačný.

PŘEDČÍTAČ 5 nominací
Drama o vině vykoupené vinou je důkazem toho, jak má Akademie ráda Stephena Daldryho za každý svůj film počínaje Billym Elliotem byl nominován na Oscara. Pokud jeho Předčítač uspěje, pak snad jen s ženským hereckým výkonem v hlavní roli (Kate Winsletová) – nedá-li Akademie přednost Angelině Jolie (Výměna).


POCHYBY 5 nominací
Titulní pochybnost, týkající se povahy vztahu mezi knězem a žákem klášterní školy, je velkým sólem pro čtyři herce (Meryl Streepová, Philip Seymour Hoffman, Viola Davisová, Amy Adamsová) a scénář režiséra Johna Patricka Shanleyho. Reálnou šanci mají dva – Meryl Streepová jako matka představená a Viola Davisová coby matka zmíněného žáka.

DUEL FROST/NIXON 5 nominací
Brilantní Howardova historická lekce z politiky i žurnalistiky podle scénáře Petera Morgana (Královna) sice figuruje ve všech hlavních kategoriích, je ale dobře možné, že nakonec vyjde naprázdno – snad jedině Frank Langella v roli Nixona.


DESET SLAVNÝCH FILMŮ, KTERÉ NIKDY NEDOSTALY OSCARA
(A NEBYLY NA NĚJ ANI NOMINOVÁNY)


1 KACHNÍ POLÉVKA (1933) Geniální anarchistická komedie bratří Marxových evidentně předběhla svou dobu. Groucho, vůdčí síla sourozenecké pětice, získal až v roce 1975 čestného Oscara jako výraz uznání své „výjimečné kreativity“.

2 MODERNÍ DOBA (1936) Smutná komedie Charlese Chaplina je brilantním podobenstvím o malém člověku semletém soukolím industrializované doby. Amerika, vymaňující se z hospodářské krize, o „němý“ (jen zvukové efekty), a nadto kritický film nestála.

3 LEOPARDÍ ŽENA (1938) Jeden z vrcholů tzv. screwballové komedie, křížící grotesku, frašku a romantickou komedii ve jménu inteligentního bláznovství, byl ve své době na Akademii (i diváky) příliš. Co na tom, že šílené milostné eskapády Caryho Granta a Katharine Hepburnové jsou dnes klasika?

4 DOTEK ZLA (1958) Vztah Akademie k Orsonu Wellesovi byl vždycky odtažitý – s výjimkou jediného (!) Oscara za Občana Kanea (scénář) ho po celou jeho další dráhu ignorovala. Bez cen se tedy obešel i jeho podmanivý film noir, začínající legendárním, více než tříminutovým záběrem.

5 STOPAŘI (1956) Jeden z nejlepších westernů v historii filmu i filmografii mistra tohoto žánru Johna Forda. Nelítostný lov na Indiány, kteří kdysi unesli jeho neteř, nedovádí Johna Waynea k happy endu ... Podle listu New York Magazine jeden z nejvýraznějších snímků o historii Ameriky.

6 MUSTANGOVÉ (1961) Elegie za mizející Západ je obrazem bezedného smutku. Snímek Johna Hustona představuje závěr kariéry Clarka Gablea a Marilyn Monroeové a je provázen tolika tragickými okolnostmi (jež nápadně korespondují s příběhem), že jeho přehlédnutí Akademií je zarážející.

7 TENKRÁT NA ZÁPADĚ (1968) Western zúročující to nejlepší z předchozí „dolarové“ trilogie Sergia Leona nazývají někteří kritikové „tancem smrti“ a jde nepochybně o naprostý vrchol svého žánru. Za jeho oscarové fiasko může pravděpodobně (stejně jako v případě dalšího mistrovského Leonova opusu, Tenkrát v Americe z roku 1984) fakt, že při prvním uvedení byl film dosti necitlivě sestříhán.

8 HAROLD A MAUD (1971) Nejoptimističtější černá komedie na světě o vztahu devětasedmdesátileté dámy a dvacetiletého mladíka posedlého smrtí v době své premiéry zcela unikla pozornosti. Dnes je to kultovní snímek, brilantně morbidní a dojemný.

9 ŠPINAVÉ ULICE (1973) Jeden z nejlepších filmů „Nového Hollywoodu“, obraz prostředí mafiánských gangů New Yorku, je dnes citovanou klasikou, přesto v 70. letech zůstal nepovšimnut. Vůbec to dlouho vypadalo, že se Martin Scorsese přiřadí do vybrané společnosti mistrů, jako byli Hitchcock či Kubrick, kteří Oscara za režii nikdy nezískali. Na rozdíl od nich se Scorsese ale dočkal, byť naposedmé, předloni za Skrytou identitu.

10 TERMINÁTOR (1984) James Cameron svůj první pořádný film (na jeho debut Piraňa II raději zapomeňme) natočil za pouhých šest miliónů dolarů – a aniž si toho všiml kdokoli kromě fanoušků žánru sci-fi, zahájil sérii, jež měla změnit svět zvláštních efektů.

IVA HEJLÍČKOVÁ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama