To je pravda, ale musíme si zároveň uvědomit, že ekonomický stav společnosti vždy určoval politické moci mantinely, kolíkoval jí hřiště. Následkem toho byla „autonomie“ politických vládců skutečně jen velmi relativní. Nechci nad reálným socialismem moralizovat, je třeba jeho důsledná analýza. Hlavníí příčinou selhání revoluce bylo to, že nebyla světová a též autoritářské politické názory ruských bolševiků. Ti se domnívali, že mají právo likvidovat tendence k samosprávné demokracii už prakticky od počátků revoluce, rozpouštět „špatné“ sověty a potlačovat své politické odpůrce. Vnější intervence spíše než že by je nutila k represím, jim k nim dávala potřebnou legitimitu. Oba tyto dva zdroje selhání revoluce se pak vzájemně podporovaly – mezinárodní izolace pomáhala zvyšovat autoritářství režimu a autoritářství režimu pomáhalo zvyšovat izolaci. Ne od západních vlád a kapitalistů (s těmi se v případě potřeby dokázal vždy domluvit každý ze „sovětských“ mocipánů – a oni s nimi), ale od velké části západní literatury a kultury, od západního kritického myšlení atd. Ať už byla ruská revoluce čímkoli, rozhodně nebyla vítězstvím neprivilegovaných, „dělníků a rolníků“. Byla spíše jejich dvojnásobnou porážkou. Dvojnásobnou, protože nedošlo (a je otázka, zda mohlo dojít) k celosvětové revoluci, která by umožnila rozvoj skutečně socialistické společnosti bez rizik pocházejících od ostatních národních států – a proto, že zároveň došlo k etablování nové vládnoucí třídy. To ale nebyla postupná degenerace něčeho v podstatě pozitivního. Byla to takřka od samého počátku porážka neprivilegovaných – jejich vlastními silami na rozdíl od Západu, kde byly vážné revoluční pokusy v Itálii, Německu a Španělsku brutálně potlačeny různými frakcemi privilegovaných tříd nebo jimi podporovanými hnutími. To bylo zcela definitivně zpečetěno roku 1921 – likvidací nejen krondštadských povstalců a machnovců, ale také Dělnické opozice v samotné bolševické straně, a zahájením nové ekonomické politiky.