„Ve vzduchu se vznáší otázka, zda to český pivař ještě bude akceptovat. Při pohledu na ceníky je zřejmé, že lokály prodávají sudové pivo (včetně DPH) za dvojnásobek toho, za kolik ho nakoupí. Ale pokud to lidé akceptují, tak v pořádku. To je trh. Nicméně až se poptávka zasekne, nezbude hostinským nic jiného než zlevnit nebo vylít pivo do kanálu.“
Při pohledu na ceníky je zřejmé, že lokály prodávají sudové pivo (včetně DPH) za dvojnásobek toho, za kolik ho nakoupí
Dobrý den.
Dnes jsem si předplatila Reflex na další měsíc. 49,- a můžu si číst, co chci. Ale já nechci. Dlouho jsem se Reflexu zastávala jako jednoho z posledních kvalitních plátků. A dlouho mi všichni přátelé říkali, že už to tak dávno není… Ale muselo se to asi dotknout mě osobně.
Článek Jiřího Štefeka „Pivní cenový skřipec“ mě opravdu hodil Reflex do bulvárních novin typu Blesku.
Jsem hospodská.
Ano, i já jsem dovolila zdražit pivo hodně skokově.
Byli jste někdy v Itálii? Stále tam stojí káva jedno euro? Je to totiž takové národní bohatství, na které si Italové nedají sáhnout. Navíc díky historii, vlastním domům, neexistenci komunizmu - mají hodně věcí nastavených jen jako službu.
Co Čechy? Také mají národní bohatství. Pivo. Dlouho jsem na pivu měla zhruba 30%, co jsem pak vylila do kanálu díky odtáčení a brigádníkům. Blbý.
Ale je fakt, že i když v gastronomii podnikám více než 20 let, nikdy jsem ji nebrala jako nezbytnou věc. Nedávno jsem říkala kamarádovi, že radši než na vysoké gastronomii si pochutnám na klobáse na Špičáku.
Ale pak jedete jinam. Třeba 60km na kole do Počátek. Ano, to je to město, kde se natáčely Postřižiny a do Magdy Vašáryové jsem se zamilovala i já. A jediná možnost občerstvení je obrubník před vietnamskou večerkou. Takže letos poprvé mi došla ta nezbytnost a krása gastronomie. I když je zavřená kuchyně. Prostě to k tomu patří. Sednout si na náměstí a vypít kávu. Nebo drahé pivo.
Občas mívám k obědovému menu bramborák. Suroviny nulanulanic. A představte si, prodávám ho (jo, čímsi plněný, ale není to tak hrozný) za 125,-. To je teprve hrůza. Toho si naštěstí pan Štefek nevšiml.
A protože se chovám ke svým zaměstnancům slušně, na konci měsíce mi zbyde normální výplata. Protože dnes mě stojí jeden fajn zaměstnanec za den zhruba 2000,-. A na to se musí vydělat 4000,-.
Nejde o ceny surovin. Každý instalatér mi v kuchyni nandá ultra těžkou cenu na potrubí a ještě si napočítá 600,-/h.
U hospod je to jinak? Takže já bych měla vypočítat, že cmunda stojí v nákupu 20,- a měla bych ji prodávat za 40,-? Takže když budu mít narvanou hospodu, bude dělat 5 lidí obědy s výdělkem zhruba 4000,-? Takže místo pěti lidí zaplatím jednoho?
Takže. Pane Štefeku. Zvu Vás. Přijďte ke mně točit pivo. Nebo obracet cmundu. A pak popřemýšlím i já o tom, za co jste placený Vy.
A Reflex by měl popřemýšlet o tom, jestli primitivní touha po levném pivu je jeho hlavní náplní. Braník v Penny se snad sehnat dá, tak ať si tam pan Štefek odskočí.
Při pohledu na ceníky je zřejmé, že lokály prodávají sudové pivo (včetně DPH) za dvojnásobek toho, za kolik ho nakoupí
Dobrý den.
Dnes jsem si předplatila Reflex na další měsíc. 49,- a můžu si číst, co chci. Ale já nechci. Dlouho jsem se Reflexu zastávala jako jednoho z posledních kvalitních plátků. A dlouho mi všichni přátelé říkali, že už to tak dávno není… Ale muselo se to asi dotknout mě osobně.
Článek Jiřího Štefeka „Pivní cenový skřipec“ mě opravdu hodil Reflex do bulvárních novin typu Blesku.
Jsem hospodská.
Ano, i já jsem dovolila zdražit pivo hodně skokově.
Byli jste někdy v Itálii? Stále tam stojí káva jedno euro? Je to totiž takové národní bohatství, na které si Italové nedají sáhnout. Navíc díky historii, vlastním domům, neexistenci komunizmu - mají hodně věcí nastavených jen jako službu.
Co Čechy? Také mají národní bohatství. Pivo. Dlouho jsem na pivu měla zhruba 30%, co jsem pak vylila do kanálu díky odtáčení a brigádníkům. Blbý.
Ale je fakt, že i když v gastronomii podnikám více než 20 let, nikdy jsem ji nebrala jako nezbytnou věc. Nedávno jsem říkala kamarádovi, že radši než na vysoké gastronomii si pochutnám na klobáse na Špičáku.
Ale pak jedete jinam. Třeba 60km na kole do Počátek. Ano, to je to město, kde se natáčely Postřižiny a do Magdy Vašáryové jsem se zamilovala i já. A jediná možnost občerstvení je obrubník před vietnamskou večerkou. Takže letos poprvé mi došla ta nezbytnost a krása gastronomie. I když je zavřená kuchyně. Prostě to k tomu patří. Sednout si na náměstí a vypít kávu. Nebo drahé pivo.
A protože se chovám ke svým zaměstnancům slušně, na konci měsíce mi zbyde normální výplata. Protože dnes mě stojí jeden fajn zaměstnanec za den zhruba 2000,-. A na to se musí vydělat 4000,-.
Nejde o ceny surovin. Každý instalatér mi v kuchyni nandá ultra těžkou cenu na potrubí a ještě si napočítá 600,-/h.
U hospod je to jinak? Takže já bych měla vypočítat, že cmunda stojí v nákupu 20,- a měla bych ji prodávat za 40,-? Takže když budu mít narvanou hospodu, bude dělat 5 lidí obědy s výdělkem zhruba 4000,-? Takže místo pěti lidí zaplatím jednoho?
Takže. Pane Štefeku. Zvu Vás. Přijďte ke mně točit pivo. Nebo obracet cmundu. A pak popřemýšlím i já o tom, za co jste placený Vy.
A Reflex by měl popřemýšlet o tom, jestli primitivní touha po levném pivu je jeho hlavní náplní. Braník v Penny se snad sehnat dá, tak ať si tam pan Štefek odskočí.
Díky
Květa Dvořáčková
Tel. 776089990