V Praze jsme žili do roku 1967. Léta už žijeme s manželkou venku. Dokud žili rodiče, střídali jsme pobyt tady i tam. Nyní, kdy rodiče jsou léta již po smrti, zajíždíme do Prahy jednou či dvakrát za rok na hroby. Samozřejmě, že život ve velkoměstě je jiný než na venkově, hlavně za socialismu jsme venku postrádali plné obchody zboží, masa a zeleniny. Dne se rozdíl v tomto smazal, takže zde chybí akorát výběr kulturních pořadů, i když musím přiznat, že v naši obci jsou pražští umělci stálými hosty, ale my, v osmdesáti letech, už nejsme po kulturním vyžití tolik hladovi. My už si přejem jen v klidu a ve zdraví dožít.

když nějakej intelektuál z města, nejlíp ve středním věku, konečně pochopí díky několika tejdnům strávenejm mezi sle***ncema ten zásadní rozdíl mezi slimákem a hlemejžděm, případně jinej do tý doby naprosto nepochopitelnej přírodní úkaz, jako například kde se vlastně vzal ve špajzu meruňkovej kompot, a je z tohodle dobrodružství tak vyjevenej a nadopovanej adrenalinem, že vo tom musí napsat článek. Do novin. Aby se podělil. Teď jde jen vo to, komu je to dílko určený. Kdo ještě slimáka neviděl (a domnívá se, že jde vo hodně hubenýho číšníka ve vinárně), asi autorku nepochopí. Kdo už byl aspoň jednou v lese a matně tuší, co to je tráva (ale né, cannabis nemyslim), tomu je podobný povidání tak trochu k smíchu. Snad jedině podobně postiženej jedinec, kterej taky předevčírem prvně našel vodvahu a vystoupil ze svýho klimatizovanýho SUV jinde než v podzemních garážích či na ulici, takže konečně zahlídl broučka a motejlka, jak si v trávě vesele skotačej, ten by moh bejt hodně nadšenej. Že v tom nejni sám.

to znám. Taky jsem takhle emigroval. Byť ne z Prahy.

Působí to na mě jako veřejná obhajoba ženy, kterou ulovil a z města odvlekl do své vesnice Pepík z Lhoty. Tohle ale není Váš blog, pí Knapová.