Cirkevní restituce

Cirkevní restituce Zdroj: ČTK

Polemika: Převody církevního majetku jsou politikum číslo jedna


ANO církevním restitucím

V posledních měsících se blížíme k završení historického úkolu, jímž vláda Petra Nečase splácí starý dluh: jedná se o na­rovnání vztahů státu s církvemi.



Marek BendaMarek Benda|ArchívJiž v roce 1992 bylo záměrem státu zařadit navracení církevního majetku po bok standardním restitucím, které se mimochodem ukázaly jako nejspravedlivější a zároveň nejméně zpochybňovaná forma privatizace. Tenkrát celou věc zmařila slovenská komora Sněmovny národů, podle pamětníků čistě kvůli vnitroslovenským politickým hrátkám. Reakce tehdejšího Federálního shromáždění byla jednoznačná: naši zvolení zástupci tenkrát rozhodli, že majetek, jenž patřil církvím, se bude navracet na základě zvláštního zákona a do té doby s ním nebude možno nakládat. Tak vznikl onen proslulý „blokační paragraf“, který již po dlouhých dvacet let dusí rozvoj řady obcí a měst a nechává obrovský majetek bez možnosti plného využití, ke škodě nás všech.

 

Solidarita katolíků

Česká republika, respektive její Parlament, tedy dnes nestojí před otázkou, zda majetek patřil církvím a zda jej má vracet. Odpověď na tuto otázku obsahuje zákon platný již dvacet let. To ostatně konstatuje i rozhodnutí Ústavního soudu, na jehož základě se mohou církve o jednotlivé majetky začít soudit a zcela nepochybně budou soudy vyhrávat. Jen díky trpělivosti církví k tomu ještě nedošlo. Za to si církve, především římskokatolická, zaslouží veliké uznání. Výsledek tohoto živelného vymáhání by totiž přinesl jen dvojí: stát by patrně musel vydat a zaplatit více (včetně nákladů soudů), zároveň by jeho rozpočet byl i nadále zatížen vyplácením platů duchovních, včetně nových církví.

 

Abychom jinak vskutku trpělivé církve nedotlačili k tomuto meznímu řešení, dospěli jsme po letech vyjednávání k rozumnému kompromisu. Stát navrženým zákonem vrací církvím tu část jejich majetku, již má v držení, a za tu část, která patří obcím, krajům či soukromým osobám, vyplácí náhradu. Tím stát přebírá vinu za ukradení majetku výhradně na sebe a nekomplikuje situaci nikomu jinému. Zároveň však zákon konstatuje, že společně s vyplácením náhrad za nevydaný majetek bude postupně zastaveno financování církví ze státního rozpočtu. Tím se konečně dostáváme do stavu předpokládaném v naší Listině základních lidských práv a svobod, tedy k církvím nezávislým na státu, k jejich finanční soběstačnosti v kultovních záležitostech bez nároků na veřejné rozpočty.

 

Z tohoto hlediska je dohoda všech státem placených církví na vzájemném vyrovnání nesmírně důležitá, bez ní by celý proces nemohl fungovat. Katolická církev se z vyplácených náhrad velkoryse vzdává významné části, která umožní budoucí působení i menším církvím. Naopak České republice se toto nastavení celého vyrovnání s církvemi vyplatí, jak prokazují výpočty ministerstva kultury i ekonomických analytiků: za třicet let bude její „dluh“ splacen, přitom ale již mnohem dříve bude na církve vydávat celkově méně než dnes. Bohužel na české levici není nikdo, kdo by byl ochoten uvažovat v horizontu delším, než je volební období.

 

Nenávistné útoky

Sama skutečnost, že chceme církve odpovědné samy za sebe, se mnohým zastáncům všeobjímajícího státu nelíbí. Rétorika nejrůznějších odpůrců přesáhla už všechny meze a připomíná padesátá léta včetně konspirativních teorií o roli Vatikánského městského státu v celosvětových spiknutích. Podobné výplody by sotva stály za komentář, nicméně dává-li ČSSD inzerát se zcela a ve všech ohledech lživým výrokem nebo otiskuje-li tak solidní časopis, jakým je Reflex, takové nesmyslné a nenávistné výplody, jakých se dopustila paní Lenka Procházková, je třeba přidat ještě dvě poznámky.
Není pravdou, že by majetek, o němž je řeč, v minulosti nepatřil církvím, respektive církevním právnickým osobám. Až do dnešních dnů o tom nikdy nikdo nepochyboval, jak je patrné z pozemkových reforem, zabírání za komunismu, běžných obchodních vztahů, jako je prodej, směna, koupě, za všech forem vlád v posledních sto letech. Jistá omezení v nakládání církví s majetkem nebyla nikdy zpochybněním vlastnictví, ale naopak vyjádřením habsburské touhy po přiblížení trůnu a oltáře a po nich komunistickou snahou o dohled státu nad církvemi.

 

Holým právním nesmyslem je strašení lidí, že církevní majetek začne patřit Vatikánu. Majetek bude samozřejmě vydáván českým právním subjektům a bude spravován podle českého právního řádu. Je to podobný blábol, jako když někdo vypráví, že vstupem německé firmy do české automobilky ztrácíme státní suverenitu.

MAREK BENDA, POSLANEC ZA ODS





NE církevním restitucím

Jsem členem dvou organizací (ODS, evangelická církev), jež tzv. církevní restituce podporují. Můj názor je však opačný a mám pro to následující důvody.

Hynek FajmonHynek Fajmon|ArchívNesouhlasím s fundamentalistickým principem „Co bylo ukradeno, musí být navráceno“. Tento princip je možné uplatňovat pouze v situaci, kdy se jedná o časové úseky trvající relativně krátkou dobu, tj. maximálně roky. Není to však možné uplatňovat v situaci, kdy se mají řešit křivdy vzniklé před ­
60 a více lety, a navíc bez společenské podpory.

 

Nesouhlasím s tím, že církvím má být poskytnuta finanční náhrada, která je mnohem větší než v případě restitucí provedených po roce 1989. Výpočet této náhrady je naprosto neadekvátní. Připomínám, že restituenti byli ­v 90. letech zatíženi řadou závazků, včetně nutnosti ponechat v nájmu po dobu 10 let dosavadní nájemce z řad sociálních, školských a kulturních zařízení. Na církve se žádné takové závazky vztahovat nemají. Rovněž finanční kompenzace za nevydané pozemky byla v 90. letech mnohem nižší.

 

Nesouhlasím rovněž s tím, že církve budou jedinou kompletně a nadstandardně odškodněnou částí společnosti, zatímco řada oprávněných nároků na vrácení půdy ze strany soukromých osob nebyla dosud dořešena, třeba veškerý český velkokapitál znárodněný již v roce 1945, včetně například majetku pana Bati, který nedostal v žádné restituci ani korunu.
Vláda KSČ přinesla velké křivdy různým skupinám občanů a dalším subjektům. O odškodnění a restituci proběhla v 90. letech velká diskuse, kde se vyprofilovaly tři základní postoje. Mluvčím prvního postoje byl Josef Lux, jenž říkal, že „vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Mluvčím druhého postoje byl Václav Klaus, který Luxův přístup odmítal a prosazoval princip „zmírnění majetkových křivd“. Konečně třetí přístup, prosazovaný levicí, jakékoliv restituce odmítal.

 

Nakonec byla z těchto variant v zásadě prosazena ta, již reprezentoval Václav Klaus a ODS. Restituce byly provedeny, ale pouze dle principu zmírnění některých škod. I tak byl však jejich rozsah ve srovnání s ostatními státy jeden z největších. Jedinou položkou, která nebyla úplně vypořádána, jsou právě restituce církevního majetku.

 

Restituce proběhly

Zde je nutné říci, že velká část tohoto majetku byla již v 90. letech církvím vrácena. Rovněž je třeba říci, že demokratický český stát poskytuje všem církvím každoročně se zvyšující rentu, jež slouží k jejich financování. Dnes tak prakticky všechny církve působící u nás mají největší početní stavy svých duchovních v celé historii, a to v situaci, kdy obsluhují historicky nejnižší početní stavy věřících. Zároveň jsme v situaci historicky největšího zadlužení českého státu. Kladu si otázku, zda to církvím stojí za to, aby v této situaci žádaly o tak obrovskou naturální a finanční restituci.

 

Soudní neargument

Zastánci církevních restitucí často argumentují tím, že pokud vláda ten majetek nevydá, tak se církve začnou se státem soudit a stejně tento majetek získají. Důvodem má být jedno z rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Já této interpretaci nevěřím. Především nevěřím tomu, že by církve chtěly opakovat nechutnou soudní tahanici, kterou jsme zažili v případě pražské katedrály.

 

Pokud by k takovým sporům došlo, tak by církve neměly žádnou šanci vysoudit finanční náhradu, a pokud by přece k takové situaci došlo, tak může stát provést okamžitou odluku církví od státu a přestat financovat jejich provoz. Žádné takové vyhrocení vzájemných vztahů si nepřeji, ale myslím si, že neadekvátní požadavky nyní vznášejí ke své škodě české církve.

 

Ty se bez výjimky odvolávají na autoritu Ježíše Nazaretského. Měly by si tedy položit zásadní otázku, zda by právě On pro takový návrh hlasoval.

HYNEK FAJMON, EUROPOSLANEC ZA ODS