Prvním Čechem na severním pólu byl, jak známo, Němec. Karel. Jeho polární výprava však na nejsevernější místo naší planety dodriftovala a také není známo, jestli se v pořádku vrátila do Podolí, protože při plánování zapomněl náčelník zásoby vynásobit dvojkou. Pokud tedy chceme oslavit prvního polárníka, který na severní pól prokazatelně došel, musíme se obrátit na Miroslava Jakeše. Na severním pólu stanul přesně před 30 lety, 10. května 1993 v 15:25 hodin.
První světový pokořitel nejsevernějšího místa naší planety Robert E. Peary byl povoláním námořník a zeměměřič. Cesta Miroslava Jakeše k zmrzlým krajům byla o dost pestřejší. Začala studiem strojního inženýrství na ČVUT, pak budoucí polárník pracoval v kovohutích, na geologických vrtech, zkusil si i povolání nočního hlídače, turistického průvodce, ale i podomního prodavače vysavačů firmy LUX. Firma, kterou u nás proslavil pan Leo Popper, pomohla Miroslavu Jakešovi s financováním jeho cesty k severnímu pólu. Než na ni vyrazil, měl už v nohách tisíce nachozených kilometrů.
Do tajemství hor a sněhem zavátých pustin zasvěcoval Miroslava Jakeše Jaroslav Pavlíček. Český dobrodruh, polárník a expert na přežití v extrémních podmínkách. Jejich společné výpravy postupně nabývaly na náročnosti. Z Alp se posunuli na Kavkaz, pak na Pamír a do Himálaje. V roce 1982 zde společně vytvořili československý zimní výškový rekord, když na hoře Cho Oyu vystoupali do 6500 metrů. O dva roky později pak vstoupili do světové polárnické elity, když s dalším českým dobrodruhem Vladimírem Weignerem přešli bez asistence Grónsko z východu na západ. Na cestovatelských besedách a diskuzních fórech se jejich historky o popíjení stolního oleje a sekání čokolády sekerou vypráví dodnes.
Na sever!
V expedičním deníku Miroslava Jakeše rychle přibývaly další a další destinace. Prochodil Špicberky, Island, Baffinův ostrov, Aljašku, jako první Čech stanul v roce 1986 na vrcholu nejvyšší hory Jižní Ameriky Aconcaguy. Nejvíc ho to ale táhlo na sever a jeho cesty často vedly na Sibiř, Kamčatku a poloostrov Kola. Mohlo by se zdát, že výprava na severní pól bude dalším logickým pokračováním dobývání severu. V 90. letech ale byla takto náročná výprava pro jednotlivce v podstatě neuskutečnitelná. Naštěstí se Miroslav Jakeš na výpravě s německým dobrodruhem Arvedem Fuchsem seznámil s Michailem Malachovem. Ruský polárník působil jako průvodce pro arktické expedice a společně s Kanaďanem Richardem Weberem dokázal na severní pól dojít bez podpůrného týmu, pouze na lyžích a se saněmi v závěsu. Slovo dalo slovo a krátce po návratu ze Sibiře přišla Jakešovi pozvánka, aby se k těmto dvěma polárnickým legendám připojil k výpravě Nord Pole Light 1993.
Expedice se mělo zúčastnit celkem 12 členů. Start trasy byl na ostrově Severní země, odkud výpravu letecký speciál dopravil na 89. stupeň severní šířky. K pólu pak měli směřovat na lyžích. Jak Jakeš často vypráví, pořadatelé k němu byli velkorysí a nabídli mu účast za v podstatě symbolických 2000 dolarů. Pro něj to však byla velmi vysoká částka a sháněl ji tak dlouho, že to vypadalo, že na výpravu nakonec neodjede. Na poslední chvíli ho zachránila firma LUX, která mu nabídla sponzoring s tím, že po návratu bude působit jako firemní reprezentant a prodejce.
Poloha podle GPS, teplota podle zamrzání vodky
Na mapě nevypadá trasa k severnímu pólu nijak dramaticky, protože měří jen zhruba sto kilometrů. Realita je ale úplně jiná. Jak si při výpravě zaznamenal do deníku Cimrmanův (pomocný) učitel Václav Poustka, ledový krunýř, který pól pokrývá, je v neustálém pohybu – odborně se tomu říká „drift“. Právě drift může způsobit, že se pohodlná cesta po rovném ledu během pár hodin promění v bludiště rozeklaných zamrzlých hor a po celodenním pochodu stanou vyčerpaní polárníci na místě, odkud ráno vyšli. Kvůli pohyblivému terénu je také nemožné stanovit pevný bod, kde se všechny zemské poledníky protínají. Zatímco v Antarktidě ho označuje rozcestník, u kterého se můžete vyfotit, v Arktidě vám oznámí cíl až GPS.
Výprava pod vedením dua Malachov–Weber měla v roce 1993 štěstí. Driftující led jim sice pod nohama praskal, pohyboval se a vytvářel kanály, ale expedici se dařilo postupovat vpřed. Plán byl rozvržen na pět dní. Osm hodin denně se pochodovalo, po každé hodině se skupina zastavila na krátký odpočinek a občerstvení. Čemu se ovšem nevyhnuli, byl mráz. Teploměry, jejichž stupnice sahá do mínus 30 stupňů, přestávaly fungovat a venkovní teplotu museli polárníci odhadovat pomocí vodky, která zamrzá při mínus 35 stupních. Pátý den pochodu už výprava chytila tak plynulý rytmus, že se ve světle polárního dne rozhodli nezaložit tábor a postupovat dál k cíli. Pět minut před půl desátou večerní se na navigačním přístroji ukázal údaj 90. stupeň severní šířky. Severní pól byl dobyt. Přestože výprava nebyla ani na pokraji smrti hladem, ani na pokraji smrti mrazem, netrápilo ji vysílení a měli dost zásob na zpáteční cestu, stálo to za to. Prvnímu Čechovi se na severní točně zalíbilo natolik, že se na ni do dnešního dne vrátil ještě devatenáctkrát.
