nahoru

Vladimír Mertlík: Jaké byly 30. prosince našich životů? Jaký bude ten za třicet let?

Vladimír Mertlík30. prosince 2019 • 17:20
Letos velký ohňostroj nebude.
Letos velký ohňostroj nebude.
• foto: 
Blesk:Martin Sekanina

Závěr roku bývá přirozenou a oblíbenou příležitostí k hodnocení končícího roku a k vyslovení nadějí, jejichž naplnění očekáváme od toho nového, příštího. Stovky politologů, prognostiků, kněží, publicistů, novinářů, politiků, kinoherců, kytaristů, blogerek, striptérek a jiných celebrit se stávají aspoň na jeden den Zpětnými zrcátky. Nejinak tomu je i letos a v zemi, kde je prognostiků – eufemisticky řečeno – jak naváto, se této tradici nemůže vyhnout ani samo Zpětné zrcátko.

Nejvíc jich vyplave na povrch zítra, ale Zpětné zrcátko ví, že dnešek je posledním dnem roku 2019, kdy národ není pod vlivem, a pokud ano, pak pod takovým, který není trestný, i když by být měl, a který jen tak nevyvane, ač o to delší z něj bude kocovina. Proto se rozhodlo obrátit pozornost čtenářů k hodnocení už dnes 30. prosince. Proč ne!

Koneckonců Češi o sobě rádi tvrdí řadu věcí a připomínají řadu událostí své historie. Potrpí si na mýty, legendy a k oblíbeným patří i numerologie. I na nic se dá leccos svést. Rok 1938, 1948, 1968 – „Co jsme mohli dělat, byly to osmičkové roky!“ Češi mají rádi zvláště takové charakteristiky, v nichž vycházejí skvěle a výjimečně, z událostí pak takové, z nichž pro změnu vycházejí výjimečně a skvěle. Legendární český smysl pro humor – ale srandu si z nás nikdo dělat nebude. Co Čech, to muzikant – ale neradi hrajeme druhé housle. Pověstná česká srdečnost k cizím lidem – jen musí mít bílý ksicht a mluvit tak, abychom jim rozuměli. Proto máme nejraději Slováky, pak Jugoše – je tam teplo a mají slanou vodu a ještě snad ty ušišlané Poláky. Schopnost improvizace, ta je naše druhé Já a neradi slyšíme, když tuto vlastnost někdo označuje za zachraňování průserů bordelu a chaosu, který předtím vytvoříme.

Hodnotit rok budou mnozí, ale Zpětné zrcátko si vytklo jiný cíl. Zapátralo v paměti třiceti let trvání nové státnosti a smyslu žití v této zemi. Jaký vlastně byl 30. prosinec 1989. Jaké vlastně byly 30. prosince zásadních let s devítkou na konci?

1919: První rok samostatnosti

Dnes uplynulo 30 let od okamžiku, kdy jsme podruhé v životě svobodně rozhodli, jak a s kým chceme žít. Poprvé v roce 1919, kdy jsme již rok byli svobodnou demokratickou zemí a rozmazleným miláčkem Dohody. Jak jsme tehdy využili ten rok Jedna? Za čím jsme se mohli ohlédnout 30. prosince 1919? 

Na to, že uplynul pouhý rok od Velké války, nejkrvavější války dějin, jsme měli docela fofr. Válčili jsme s Polskem, s Maďarskem, vyhlásili vojenskou diktaturu na Podkarpatské Rusi a zlikvidovali demonstrace českých Němců postřílením třiapadesáti neozbrojených z nich. Jejich oblibu pro soužití s námi to ale nijak nezvýšilo. Byla také uzákoněna československá koruna jako měna státu a byla měnou pevnou. Také ale byla pozemková reforma a stát poprvé v historii krade. Snad i příliš brzy, ale lid Hašlerův a Tylův si zpívá Kde domov můj a Ty naše chaloupky české, ty jsou tak hezké, tak hezké…

Země bohatne, ale tak jako sytí hladovým, stejně nevěří čeští německým sousedům a ani oni nám. Tančírny znějí v rytmu jazzu a swingu a nikdo na parketě nevnímá bubínky nového hudebního stylu – parademarše. Krásky zavírají oči, aby milovníci mohli odejít za novým dobrodružstvím. Oči zavírá i politická reprezentace nad budoucností, která se záhy stane zítřkem. Jen slabě – až z Ameriky – zní nedávný šlágr Osvobozeného divadla:  

Svítá, probuď se, už svítá,

zažeň chladný sen,

bude horký den.

Je čas procitnout.

Nad lesy svítá, hvězdy blednou, svítá.

Otevř na můj hlas.

Nastává už čas,

Chceš-li uprchnout se mnou.

30. prosince 1939 je už všechno jinak a z amplionů i hrdel vítězů zní i na Václavském náměstí píseň Die Fahne hoch (Horst-Wessel-Lied).

Die Fahne hoch / Die Reihen dicht geschlossen / SA marschiert mit ruhig festem Schritt Kam´raden, die Rotfront und Reaktion erschossen Marschier´n im Geist in unsern Reihen mit…

1949: Přes spáleniště, přes krvavé řeky…

Pouhých šest let trvá čas Největší války a jako ta předešlá, ani konec této nepřinese úlevu přinejmenším polovině světa. My, bohužel, do ní patříme. Mohli jsme si vybrat a také jsme si vybrali. Naše tragická porážka se neodehraje na Bílé hoře ani u Lipan, ale u volebních uren, našimi hlasy. Ulicemi pochodují hordy lůzy, ozbrojené flintami a nenávistí proti schopnějším či s jiným názorem. Písní roku je 30. prosince 1949 šlágr Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou hřmící pluky neochvějně dál… a Až nás budou miliony. Jeden žasne, jak divoce tančí v tom rytmu nohy oběšenců z řad třídních nepřátel. Stát ukradl druhou část všeho a zbytek dorazí v roce 1953. Lid ironicky cedí mezi zuby melodii nového šlágru: Tak už máme, co jsme chtěli.

1969: Modlitba pro Martu

Dvacet dlouhých let uplyne, než zmizí klamná naděje idiotů, kteří chtěli místo likvidace pekla jeho nápravu a pokusili se ďáblům nalepit křídla. Dřívějším vrahům, gangsterům a zločincům voláme v ústrety Jsme s vámi – buďte s námi! i poté, co se vracejí jako vlastizrádci z Moskvy – pravého „Mnichova“. Jak by mohli být s námi, když mají celoživotní smlouvu s rudým peklem, které má složky jejich zločinů pečlivě v poličkách podle jmen. Archiv v Lubljance je lepší než lidská paměť! Modlitba pro Martu je modlitbou za nás všechny, za naše omyly, za naši zbabělost, hamižnost a touhu po libovém bůčku – prý k tomu někde přihazují i kousek svobody. Píše se 30. prosinec 1969.

A opět nekonečných dvacet let. Místo na prosluněných plážích světa stanujeme před Mototechnou, abychom si za naše peníze směli koupit auto, které nebylo moderní dřív, než se začalo vyrábět. Nejsme už takoví zbabělci a Polákům vyrveme v Těšíně na mostě tři řízky z tašky. Jsou naše – ty řízky – ať se nažerou té Solidarity! Sami máme málo! Občas se popereme o šunkový salám i mezi sebou. Z Drážďan jezdíme občas bosí a lesy Krušných hor jsou plné starých českých škrpálů. Skryti pod peřinou posloucháme k ránu zpoza oceánu, co se včera stalo ve vedlejší ulici, a za tmy to šeptáme sousedům. Veřejná bezpečnost čas od času srovná pár mániček a chuligánů. Je nám divné, že občas přijdou domů zbité i naše děti, ale ještě že mají nás: „Kam tam lezeš, hleď si svého!“

1989: Už je to tady

Šest týdnů zvoníme klíči od králíkáren na Proseku a Jižním městě, protože už „Máme toho dost!“ a „Už je to tady!“ A čeho vlastně máme dost? A co je vlastně tady?

Z balkonu Melantrichu zpívá opět Marta Kubišová svou Modlitbu pro Martu. Hned po ní vystoupí společně Karel Gott a Karel Kryl s hymnou Kde domov můj! Je to krása, takových let byli oba v Německu…

Všichni jedeme do Rakouska a do Weidenu. Je nás tam první víkend prosince víc jak čtvrt milionu. Brzy naši návštěvu a kupní sílu zaznamenají i v tamních obchodech a rádi se učí česky: „Češi, nekraďte!“ mají vylepeno na dveřích vchodů.

Komunisti, místo aby bránili svůj režim, vylučují jeden druhého. Jako když se krysy v nouzi začnou mezi sebou zabíjet. Sami rozpustí a zruší Lidové milice, ozbrojenou pěst dělnické třídy, a z hrdinných členů LM jsou zase jen zasraní dědci a přizdisráči, kterým se nechtělo být v neděli se starou doma. Alexandr Dubček, předseda Sněmovny lidu, který v roce 1969 podepsal zákon o tom, že kdo zvolá na jeho podporu „Jsme s vámi, buďte s námi!“, má být bez milosti zmlácen, je opět předseda Federálního shromáždění. Je 30. prosinec 1989. Uplynulo 24 hodin od volby Václava Havla prezidentem. Svět nám leží u nohou a sametová revoluce – to zní hrdě! Už zbývají jen Rumuni... Pro nás ale už není cesty zpátky. Nebo snad ano. Jak?! Kdo by to mohl zvrátit?!

2019: Co nás čeká?

Uteklo to jako voda a je tu dnešek. Žijeme si jako v bavlnce, ale svět není v pořádku. Jsou tací, co se mají ještě líp. V obchodech je věcí a žrádla, že člověk neví, co dřív koupit. Stejně nemám na všechno! Na Staroměstském náměstí se porvali lidé o rybí polívku od eráru! Hrůza, volají komunisté, hladové bouře jsou zpět! Bezdomovce, pro které byla určena, zahnali na útěk. „Kdo s tou pakáží má sedět u stolu?!“

Zdálo by se, že neexistuje odpověď na otázku: „Jaký bude 30. prosinec 2049, za dalších třicet let?“ Jak to asi máme vědět?! Ale Zpětné zrcátko to ví! Bude takový, jako byly ty předešlé, bude takový, jaký si ho uděláme. To je poselství dnešního ohlédnutí.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější