Pokud je květen měsícem lásky, pak jeho poslední dny přinesly na domácí politické scéně události, které lze označit za odvrácenou stranu Měsíce. Odhalily tendence směřování společnosti a z toho plynoucí budoucnost země. A je třeba bez rozpaků přiznat, že nezakročí-li v nejbližších dnech stát co nejostřeji, bude budoucnost pěkně hnusná. Je třeba přiznat skutečnost, že neúspěch naci-socansko-komoušské družiny v několika volbách neznamená, že přestala usilovat o revanš. Po šoku z nečekaného výprasku se nyní fragmentizuje podle radikálnosti skupin této lidské stoky, kterou rozlišují jen odstíny barvy protékajícího kalu od hnědé po rudou.
Pěkně vypečené Bratrstvo kočičí pracky! Chcimírové, kteří pod vlajkami agresora chtějí dosáhnout míru necháním oběti jejímu osudu. Po boku jim stojící vlastenci-molodci šovinisticky nenávidějící vše cizí. Bojovníci proti bídě toužící dosáhnout blahobytu pro své děti rozkradením státu. Probuzené rudé zombie domnívající se, že poslední bitva znovu vzplála, aby vzápětí doplňovali demonstranty bezdomovci koupení za archivní krabičák. Ani SPD už není stranou ke všemu odhodlaných bílých mužů, tím méně stranou Tomia Okamury. Co se zbabělci formátu Jaroslava Foldyny, který z demonstrace proti USA prchne poté, kdy nechce být mezi sedmnácti statečnými. Kde hledat devět posledních socanů marně se hledajících po chodbách svých paláců strany dělníků, které budou brzy pronajímat prodejcům kedluben a fake značkových oblečků. Cíl veškeré této party je jen postupný totální rozval státu a jeho institucí i za cenu násilí a bláhová naděje o uchopení moci a nuance mezi nimi určuje pouze různě silná agresivita.
Je lhostejné, zda se v jejich čele objevují shit up komici Josef Skála, Marta Semelová, hochštapler Ladislav Vrábel, advokát chudých Jindřich Rajchl či psychicky nemocná Jana Peterková. Všichni své šance na vedení udržují jen stupňováním agresivity, jež je jimi vydrážděné svoloči vzápětí stejně málo. Jen skutečná krev, násilí a destrukce cizích majetků je to, co v těchto existencích s inteligencí jednobuněčných organismů probudili. Tato probuzená a bohužel netrestaná nenávist je jako džin, jehož již nikdy nenacpou zpět do lahve od ruské vodky, odkud unikl.
Nesmíme zapomínat ani na mazané zbabělce zatím jen trousící moudra a čekající na příležitost vrátit se do záře reflektorů forbíny s menším rizikem, aniž by se museli ušpinit stykem s lůzou tohoto panoptika. Je lhostejné, zda jde o starého dobrého Václava Klause st., novicku Zuzanu Majerovou–Zahradníkovou, ev. náhradníky ze střídačky Petra Štěpánka či Miroslava Ševčíka. Josef Středula rychle navázal na svou oblíbenou roli táty dělníků, ale ani on se nebojí v pravou chvíli zahrát pár akordů na ruskou balalajku. Vývoj války na Ukrajině potvrzuje trvající odhodlání demokratické Evropy a USA agresora zastavit. Odrazem ruské odplaty je hybridní kampaň a vřelá podpora kolaborantů, výsledkem skandální události odhalující intelektuální nahotu části české společnosti, záměrně udržovanou v přiměřené výši zmíněnými politiky i dalšími figurami.
Datum 30. května bude zapsáno v dějinách českého práva a demokratických institucí černým písmem a zůstane vážným varováním pro vládu. Beztrestné napadení soudu při jednání, ohrožení soudkyně, vyvrácení dveří jednací síně i provokování policie – to vše nemá v dějinách české justice obdoby. Profesionální chování policistů bez hnutí ignorujících osobní urážky i provokace jsou jednou stranou mince. Na druhou stranu je třeba se – přes pochopení snahy vedení policie nezavdat příčinu k obvinění z nepřiměřeného zákroku – pozastavit nad tím, zda nebyla naopak překročena míra benevolence k útoku na principy státu a jeho zřízení. Lze pochopit, že justiční stráž nebyla schopna v původním počtu přítomných členů zabránit násilí hned zpočátku. Zůstává ale otázkou, zda vedení ministerstva spravedlnosti a velení vězeňské služby učinila dost pro zajištění průchodu práva poté, co věděla o scénách během jiného soudního jednání, kterého se Jana Peterková účastnila jako svědkyně.
Lze přejít pohrdlivým mlčením hysterický výstup psychicky labilní Jany Peterkové, když ohlašovala: „Já jsem ukončila jednání soudu!“ Nelze však přejít mlčením fakt, že po příchodu nebyl speciální policejní jednotce vydán rozkaz, aby dav chystající se k lynči vytlačila mimo soudní budovu. Bude snad příště policie jen spolupracovat po založení požáru v budově soudu s hasiči a zdravotníky? Má být zdravému občanovi útěchou, že dav dosáhl svého jen dočasně, když nakonec Jana Peterková odešla s dvouletým podmíněným trestem na tříletou zkušební dobu?
„Její idiotské výmysly podkopávaly důvěru ve vědu, v lékaře, ve zdravotnický systém, ve stát, z doktorů dělaly div ne vrahy,“ píše Jan Stránský na webu SeznamZprávy.
„Nemálo lidí také inspirováno Peterkovou a spol. systematicky a ostentativně ignorovalo i nejbanálnější protiepidemická opatření, jakými bylo třeba nošení roušek v MHD. Ohrožovali sebe i ostatní…“ pokračuje v přesném popisu jejího konání. Smutné však je, že nebyla sama, ačkoliv je snadné představit si na lavici obviněných i hrdiny, kteří ostentativně nosili roušku pod bradou, aby národ viděl, jací že jsou nebojsové. Nejhorší na celém skandálu je fakt, že nebyl ani v nemenším spontánní akcí, ale pečlivě připravenou show pro zvýšení prestiže psychicky nemocné Johanky z Arcu. Je na místě se proto ptát, kdo náklady na toto představení zaplatí. Spoléhat, že příště se Jana Peterková podobné provokace vyvaruje, je jen malá naděje. Proč by tak činila? Z čeho by měla mít strach? Možná pošle ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi a šéfovi vězeňské služby volňásky. Show must go!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
