Dnešní povolební euforie velké části společnosti jde srovnat jenom s tím, čeho jsme byli svědky po prvních a druhých svobodných volbách v letech 1990 a 1992. Bylo to palivo, na které se potom dlouhá léta jelo. Vydrží nadšení alespoň pár let?
První svobodné parlamentní volby v létě 1990 byly nevyhlášeným referendem o komunistickém systému. Ty další v roce 1992 o rozsahu ekonomických reforem a novém vztahu mezi Čechy a Slováky. V českých zemích i na Slovensku to bylo také hlasování o slovenském politikovi Vladimíru Mečiarovi. Západní část někdejšího Československa děsil, východní část jím byla fascinovaná.
MEČIARISMUS
Prezidentské volby nakonec dopadly tak, že západní část odmítla mečiarismus jako systém moci, naopak východní ho většinově přivítala. To urychlilo proces oddělení Slovenska a ochotu Česka o tom uvažovat.
Nám, tehdy dvacetiletým, se zdálo, že s Vladimírem Mečiarem odchází všechno to, co drtivá většina společnosti v době sametové revoluce odmítala – všemoc světa tajných služeb, zahraničněpolitické koketování s Ruskem, shovívavý vztah ke komunistické minulosti a pokusy zachovat moc státu v ekonomice.
Proti tomu jsme stavěli otevřený systém, tržní ekonomiku založenou na soukromém vlastnictví a nezávislou justici. Rozdělení Československa jakoby odfouklo všechny tyto obavy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
