Blíží se hodně důležité parlamentní volby. Častější jsou otázky, kdo a proč bude koho volit. Sociologové a průzkumníci z agentur zkoumajících veřejné mínění a volební preference jistě najdou spoustu dat o tom, jak volí ty či ony věkové a sociální skupiny našich spoluobčanů. V rozhodování voličů podle mého dominují iracionální postoje. Zásadní roli hrají emoce, symboly a schémata jednání. Je to téma spíše pro psychology. Psychologie davu má svoje zákonitosti. Každá smečka potřebuje svého alfa samce.
Mezi voleným vůdcem a jeho voliči vzniká vzájemné pouto. Jsou na sobě závislí. Masy vidí svého náčelníka jako svůj idol a vytěsňují ze své mysli všechny záporné informace o něm, byť by byly i velmi závažné. Je to jako v každém jiném těsném vztahu. Vztahový terapeut se ptá, proč z toho toxického vztahu nevystoupíte, když už dobře víte, co je ten váš partner zač. A dozvídá se, že to prostě nejde. Z čeho by platila složenky, kdo by zaopatřil děti atd., takže přijme roli služky, kuchařky a občasné milenky. Zvykne si. On přeci umí být někdy i hodný, když něco chce a hlavně když něco potřebuje. Občas ji sice uhodí, ale ona má pak pocit, že si to asi zasloužila. Nemá odvahu a ani sílu z toho vztahu vystoupit a nemá to ani komu říct.
A podobné je to i ve vztahu mnohých voličů a volených vůdců. Oni vědíí, že to není žádný anděl, že možná podváděl, občas zalhal, že je to takový hřmotný hulvát… Ale to všechno a mnohé další si nepřipouštějí. Vidí jen to, co vidět chtějí. Imponuje jim jeho síla, jeho moc, jeho rozhodnost, to, že se nikoho nebojí, ani doma a ani v zahraničí. Vždyť to byl on, kdo sehnal vakcíny, byl to on, kdo přidal důchodcům, byl to on, kdo všechno zařídí a vyřeší. Máme se přeci dobře, tak to musíme vydržet. Ani sportovní fanda přeci neopustí svůj klub, když jej čeká klíčový zápas o všechno. Ve volební kampani vůbec nejde o politiku a důkladné analýzy politických programů. Rozhodují emoce, symboly a zažitá přediva vztahových vazeb.
Marketéři či spíše volební manipulátoři to dobře vědí. Nabízejí svůj produkt (volebního lídra) jako spasitele, mučedníka, bojovníka, milujícího otce národa, jako vůdce smečky, který svoje ovečky ochrání před číhajícími nástrahami života. To je přesně to, co od své modly závislí voliči očekávají. Oni vědí, že není bez chyby, znají i obrysy jeho minulosti, ale to jejich rozhodnutí nijak neovlivní. Jdou za ním jako za svým krysařem. Svého krysaře nemusí všichni milovat, někteří za ním kráčí, přestože se ho bojí. Možná i právě proto. Jdou za ním ze strachu. Bojí se změny, bojí se být svobodní a nezávislí. Nevadí jim žití v iluzi, v kleci. Mnozí tak žili více než polovinu svých životů. Vyhovuje jim ten model, kdy se někdo (stát) jakože o vše postará. Svoboda a demokracie jsou asi fajn, ale z toho se podle jejich úsudku nikdo nenají. A on ještě navíc přeci posílá svůj plat samoživitelkám. Psala o tom i Mladá fronta.
Pokud chtějí opoziční koalice v tomto souboji uspět, tak musí být především srozumitelné. Tou jejich konkurenční emocí (a symbolem vzdoru) pro jejich voliče je Antibabiš. Nic jiného. Jejich voliči potřebují změnu (návrat do normálu), neboť dobře vidí tu zkázu babišismu. Není třeba to rozmělňovat, trumfovat se vzájemně a rozšiřovat dál a dál nabídku, která se pak stává neuchopitelnou a někdy i nevěrohodnou. Nebojte se skutečnost pojmenovávat jasným způsobem. Na hrubý pytel patří hrubá záplata („we fight fire with fire“). Nepodceňujte svoje voliče. Buďte sami sebou a hlavně se nesnažte kopírovat nemravnou a zvrácenou kampaň svého rivala.
Podívejte se na vývoj volebních preferencí v průbehu volebního období:
