Jan Kalvoda: Český prezident dělá politiku. Konečně. Co jiného by měl dělat v pracovní době

Česká republika má 33 let, Kristovy roky, které si spojujeme s počátkem zralosti, odpovědnější etapy života. Vy patříte ke generaci jejích „otců zakladatelů“. Vidíte Česko jako dospělé, zralé?

Je dospělé, ale nezralé.

V čem je nezralé?

Vztah nás, občanů, ke státu je rozporuplný. Nevíme, zda se státu bát jako mocenské bestie, o niž se dělí politické klany, nebo na něj spoléhat. Nevíme, zda k němu být loajální, nebo mu utíkat s daněmi. A hlavně přesně nevíme, co je vlastně zač, zda je mu dobře, jak říká preambule ústavy, „v rodině evropských a světových demokracií“, anebo s autoritáři nového věku, s Čínou, Ruskem či Trumpovou Amerikou.

Kde se ta rozporuplnost bere?

Nejsem historik ani sociální psycholog. Napadá mě, že nám ke zralé dospělosti schází reflexe vlastní minulosti, vlastně už z té prenatální, komunistické normalizace. Mám podezření, že naše minulost nás jen potichu opustila, aniž jsme vlastní odpovědnost za ni poctivě zpracovali. Příklad? Vrátili jsme po revoluci nějaké nemovitosti, jenže už při vracení zemědělské půdy se restituce čáry máry změnila na privatizaci pozemků do obratných rukou. Vykašlali jsme se na statisíce obětí třídních čistek padesátých i sedm­desátých let, jejichž rodiny tak i v dalších generacích zůstaly sociálně vyloučené. Nemám na mysli jen hmotnou podporu, ale věro­hodné gesto ocenění či omluvy. My to vyřídili směšným zákonem o zločinném komunismu, který vlastně představuje alibi „to ne my, to ten režim“.

To zní příkře. Žijeme sice v zemi s mnoha nedostatky, ale pořád v demokratické a svobodné, ne?