Přestože jsou některé výroky slovenského premiéra Roberta Fica považovány v Česku za skandální, vztahy mezi Čechy a Slováky jsou pořád nejlepší v historii. A neměl by je zničit ani současný politický exhibicionismus. Někdy se ale zapomíná na to, že mnoha Slovákům vždy vadila nadřazenost, se kterou se v českých zemích i médiích k „mladšímu bratrovi“ přistupuje. I proto se v devadesátkách rozpadlo Československo. Jak se tedy budou česko-slovenské vztahy vyvíjet dál? Poučí se oba národy z minulosti?
Když byla 6. října 1938 vyhlášena v rámci Československa slovenská autonomie, tak na bratislavské Komenského univerzitě bylo z celkem 72 profesorů 55 Čechů. Československá armáda měla přes deset tisíc důstojníků, z nich ale bylo pouze 422 Slováků, přičemž ze 139 generálů byl pouze jeden slovenského původu. V centrálních československých úřadech pracovalo v roce 1936 pouze 1,6 procenta Slováků. I to byl jeden z důvodů, proč se mnoho Slováků s bývalou společnou zemí identifikovalo daleko méně než Češi. Mohl za to koncem třicátých let minulého století i 20 let nenaplněný slib autonomie a pochybný Masarykův konstrukt československého národa a československého jazyka, ve kterém byla slovenštině přisouzena role pouhého dialektu češtiny. Po vyhlášení slovenské autonomie v roce 1938 a vzniku Slovenského státu 14. března 1939 (od 21. června 1939 první Slovenská republika) proto vznikl obrovský tlak na to, aby Češi, kteří zastávali na Slovensku důležité funkce – „vypadli“. Jen do konce června 1939 odešlo (byli ve skutečnosti propuštěni z práce, vyhnáni a mohli odejít jen s malou částí majetku) 17 763 českých státních zaměstnanců, kteří působili na Slovensku. Jedním z nich byl i četník František Hampl. Byl to můj dědeček, který se narodil v Čisté u Horek (dnes okres Semily). Manželku a pět dětí zanechal na Slovensku a byl nucen odjet do protektorátu. Nejstarším z dětí byla moje maminka Olívia. Ten osud není až tak výjimečný, ale vztahy Čechů a Slováků byly tehdy narušeny nejvíce v historii. Po ulicích slovenských měst pochodovali členové profašistické Hlinkovy gardy a vykřikovali ve skandovaném rytmu hesla: „Čech, Maďar, Žid, všetko třeba biť!“ nebo „Česi peši do Prahy!“, „Praha Čechom, Palestina židákom!“ či „Čecha do mecha a mech do Dunaja!“. Byla to ve vzájemných vztazích doba zlá. Uklidnilo se to po druhé světové válce, mnozí Češi se zase vrátili na Slovensko, ale moje rodina už nikdy v předválečné podobě nefungovala…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
