Je pět hodin. První ráno po katastrofě. Moravskou Novou Vsí se rozléhá divné ticho. Měsíc zapadající za kostelem věstí, že spolu s ním odchází strašná noc. Kohouti kokrhají, ptáci zpívají, jako by se nic nestalo. Začátek nového dne ale nepřináší žádnou úlevu. A tohle ráno si opravdu nikdo nikdy nepřál.

Zachránila mi život

Pod nohama křupou popadané tašky ze střech, kusy vysypaných oken. Chodníky zatarasily kmeny popadaných stromů. Vyrvané kořeny trčí vzhůru. Ukazatel s nápisem Břeclav 10 km ukazuje kamsi k nebi. Na návsi stojí převrácený kamión. Kanceláře obecního úřadu vypadají jak po rabování. Ve vzduchu přelétává jeden vrtulník za druhým. V dáli se ozývá houkání sanitek.

„Dcera mi zachránila život. Když začal vichr, běžela jsem zavřít okno do kuchyně, která je v podkroví. Dcera mě ale strhla, ať tam nechodím. Vteřinu potom kuchyň zavalila střecha. Zavřeli jsme se do koupelny, kde nejsou okna, a drželi dveře,“ vypráví pohnutě paní Alena z Moravské Nové Vsi. Hlas se jí chvěje. Celou noc nespala. Nikdo neví, v kolik hodin to přesně vypuklo. „Víme to ale podle kostela, tam se zastavily hodiny v 19.25,“ ukazuje Miroslava Ježková na věž kostela na náměstí.

Co je nejhorší

„Víte, co bylo nejhorší? Že jak to začalo, přestala jít elektřina a mobilní sítě. Nemohli jsme zavolat rodičům, dětem, bratrům. Jeden o druhém jsme nevěděli, zda žije, co je s nimi,“ říká Alena. Když to dořekne, začne její telefon zběsile pípat. Jedna zpráva za druhou. „Aha, tak teď to naskočilo,“ usměje se na vteřinu.