Švejk je zrůda, v které se Hašek definitivně vypořádal s lidstvem. Jako obvykle, když se lidi pustí do lidstva, dopadlo to obráceně. Lidstvo si každou zrůdu, jež na ně útočí, pošetile předělá v její opak a ve svůj prospěch. Tak se z velikánů stávají dobrem vycpaní strašáci.
Don Quijote je prý dětinský pitomec, poškozený středověkým kýčem hrdinů, Oblomov pořád spí, ač by měl jednat, Harpagon je chamtivec trýzněný mládeží, Josef K. se neuměl na svůj proces pořádně vyptat, Hamleta sžíraly komplexy intelektu, básnivý Romeo žádný intelekt neměl, nesnášenlivý Marx se převtěloval v Krista, kterému záviděl otce i sebevědomí. A to připomínám jen některé členy elitního klubu lidstva, jejž si lidstvo vytvořilo jako shromáždění postav mnohem horších, ať už kladných, nebo záporných, než je samo. Jak jinak, vždyť kam dát lidi, kteří jsou nepochopitelní, kteří děsí silou nejasnosti a silou nesrozumitelné neužitečnosti. Členové elitního klubu se tomu členění smějí, pokud je zajímá. Jsou to velcí osamělci, jdou svým osudem neochvějně a lidstvo, jež se může z jejich metaforické složitosti vzteknout, nechávají daleko za sebou. Všechny je vytvořili spisovatelé ze slov, což je hmota trvanlivější než krev. Spisovatelé obvykle stejně podivní jako ty jejich postavy. Někteří, já myslím, že všichni, ani nevěděli, jaká monstra pouštějí z řetězu své imaginace do světa.
Sám Švejk, zrůdná sebereflexe potměšilého alkoholika Haška, si užil předělávání až až. Začal jako rázovitý žvanil ze Žižkova, opojený absurditou. Pak byl bouračem starého Rakouska a církve. Protiválečným aktivistou. To už se stával členem elitního klubu s důležitým, leč banálním poselstvím, že válka je hnusná a hrůzná. To ví hned každý, kdo k válce přičichl, ale nevadí. Lidi si to rádi vyprávějí. Komunisti z něj udělali agitpropčika a vzali ho do strany. Zaujal anarchisty, ale i jim se šklebil. Svato nebylo mu nic, ani on sám. Žádný z jeho ctitelů nechtěl by s ním být ani den, natož večer v hospodě. Švejk byl tvrdý útok na lidstvo, ale Švejkem lidstvo Hašek nevystrašil. Švejka si rychle předělali. Z hrůzy udělali žvást s kladnými vlastnostmi: vtipný, nepřítel Habsburků, bojovník proti válce a suchopárnému maloměšťákovi, velitel pokroku v městě Bugulma. A v hospodě na zdi, z drátu vytvarovaný kolega Švejk s tím svým slavným, co sám nikdy neřekl: „To chce klid a Nestřílejte, jsou tu lidi.“ Ludvík Kundera napsal: Švejk je Matka Kuráž. Chacha…
Švejk zesměšnil poručíka Duba a odhalil v něm pitomce. Šel pak spokojeně s pocitem vítěze do smradlavého vagónu mužstva, kdežto zesměšněný Dub šel do důstojnického kasina, kde hrála tenká cikánská hudba, na telecí řízek, tenký jak aportdekl. Taková byla Švejkova vítězství, taková jsou vítězství lidstva. Švejk nebyl vítěz valící se zrůdným světem. Já jsem ten svět, ta zrůda, říkával a lidé jsou od těch dob šťastnější. Každý je rád, když je někdo blbější než on, to je osud proroků. Švejk svým žvástem vytvářel svět libovolnosti a Josef K. se tím světem brodil přes Staromák do pojišťovny, dokud ho neobeslali lidi od soudu. Švejk chodil okolo něj nevšímavě do Montmartru, pokud tam nebyl dlužen. Neznali se. Nikdy o sobě neslyšeli. Kdyby se setkali, nepoznali by se. Dvě veliké metafory zanikajícího světa.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
