CO ČECHY TÁHNE NA DRÁŽĎANSKOU PRAGER STRASSE?
„Kupte si třílitrový tekutý persil! Je tam o třetinu levnější než u nás!“ Touto radou nás vybavil na cestu do Drážďan ...
... šéf kulturní rubriky Reflexu Milan Tesař. O Rafaelově Sixtinské madoně, která visí v drážďanské galerii Zwinger, nepadlo ani slovo. Chcete lepší důkaz o tom, že za hranicemi je opravdu levněji než u nás a že tam nakupuje už skoro každý?
Češi vždycky měli svoje nákupní ráje. V osmdesátých letech se jezdilo pro trička a džíny do Maďarska, začátkem devadesátých let vyjížděly přeplněné autobusy na trhy do sousedního Polska a v posledních letech se masově jezdí „shoppovat“ do Německa. Hitem posledních sezón jsou Drážďany.
Z Prahy na hlavní drážďanskou obchodní třídu je to po silnici sto padesát kilometrů, což zabere přibližně osmdesát minut jízdy. Když toto město koncem druhé světové války bombardovali Spojenci, byly vidět světelné záblesky až do Prahy. Dnes jsou Drážďany spíše symbolem výhodných nákupů. Každý víkend sem přijíždějí stovky aut s českou poznávací značkou a tisíce dalších Čechů a Češek vystupují na hlavním vlakovém nádraží, které leží nedaleko od centra. Cílem cesty je slavná Prager Strasse.
SOUDRUZI Z NDR
Svištíme po dálnici směrem na Sasko a v hlavě nám znějí vzpomínky na nákupní historky našich starších přátel, jež se odehrávaly před dvaceti a více lety. Někdejší východní Německo se vyznačovalo tvrdou celní politikou, takže přivést něco bylo velké umění. V centru pozornosti Čechů byla hlavně dospělá a dětská obuv, kterou místní továrny vyráběly pro export na Západ a část nákladu se němečtí soudruzi rozhodli rozprodávat na místním trhu.
„Přijížděli jsme k východoněmeckým hranicím v půl jedné ráno, protože jsme mysleli, že si nás nebudou všímat,“ vypráví šestapadesátiletý Milan, jenž tehdy s rodinou a přáteli přijížděl z Drážďan. On i jeho přátelé si vezli nové boty. Když celníci uviděli formulář s prohlášením, že vezou obuv, komisně jim sdělili, že boty jim zabavit nemohou, ale stejně tak je nemohou pustit na české území. „S těmi botami můžete chodit jen v NDR,“ řekli soudruzi na hranicích a zabalili je do velkého pytle. Milan je z německého území poslal přátelům do Berlína, kteří je pak složitě přeposílali do Prahy.
Měli štěstí, že boty napsali do celního prohlášení. Většina Čechů zvolila jinou strategii: přijeli do NDR ve starých keckách, v Drážďanech si koupili nové, prošli se v nich blátem a doufali, že to celníci nepoznají. Německá důslednost však slavila většinou úspěch, a to pak na pražském autobusovém nádraží Florenc bylo možno potkat postavy vylézající z autobusů s igelitovými sáčky na nohách ...
Poptávka po českém zboží byla i na německé straně. „K našim známým jezdili pravidelně východní Němci,“ říká vousatý padesátník Láďa, „a vždycky se snažili, aby si odvezli nedostatkovou záchodovou mísu.“ Vzhledem k tomu, že tato komodita byla pro změnu zase na naší černé celní listině, jel jeho český známý se záchodem přes německou hranici a kilometr za přechodem předal obsah kufru svému německému protějšku.
„Přál bych vám vidět, jak velký kombi záchod přendávali do malého trabantu. Byla to složitá logistická akce, která připomínala vytahování ježka z klece,“ vzpomíná Láďa na reálný socialismus.
GLÜHWEIN V HLAVĚ
Dnes to v Drážďanech vypadá tak, že by německá vláda nejraději věnovala každému cizinci přívěs zdarma, aby si toho mohl s sebou odvézt co nejvíc. Začíná to už viditelným značením, jež vás neomylně navede k nákupnímu srdci města, v jehož závětří je několik obrovských parkovišť. Jestliže v českém hlavním městě stojí hodina stání čtyřicet i padesát korun, v centru Drážďan se dá kultivovaně zaparkovat i za méně než polovinu. Nikde žádná zácpa a stres.
Vizuálně je legendární Prager Strasse trochu zklamáním. Začíná velkým obchodním domem Karstadt a přechází v síť moderních prosklených obchodů se značkovým zbožím. Po jedné straně vyrůstá nové obrovské nákupní centrum. Prager Strasse pak volně přechází do prostranství s vánočním trhem plným stánků s dvaceti druhy svařeného vína (německy Glühwein), voňavými klobásami a koledami z reproduktorů. Naše tříčlenná skupina (dva muži a jedna žena) začíná prohlídku všech obchodů a zjišťování cen. Každou hodinu se setkáváme u některého ze stánků s Glühweinem a vyměňujeme si „shoppovací“ zkušenosti.
Zaměřujeme se hlavně na značkové zboží, které lze ve stejné lokalitě srovnat s tím, co se prodává v pražských obchodech. Výsledek je následující: ceny oblečení (džíny, košile, svetry, trička) jsou zhruba o čtvrtinu až třetinu nižší než v Praze. Stejné je to s hodinkami, pracími prášky a sportovními potřebami. Největší rozdíly jsme pak zaznamenali u oblíbeného vánočního dárku – parfémů.
Pánská značka Davidoff (40 ml) stojí v přepočtu (25,2 koruny za euro) 504 korun, zatímco ve srovnatelném pražském nákupním paláci Flóra 890 korun. Když vidí německá prodavačka náš zájem, sama nám nabízí set Davidoff za stejnou cenu, kde je ovšem ještě sprchový gel a krém po holení. Parfém Calvin Klein (50 ml) stojí v Drážďanech 630 korun, zatímco na Flóře 890. Nejvýraznější rozdíl byl mezi značkou Acqua di Gio. V německém obchodě nás 40 ml stálo 882 korun, zatímco menší balení (30 ml) vyjde v pražském obchodě na 1420 korun.
Když mapujeme cenové rozdíly i v dalších obchodech, sami se musíme štípnout, jestli z nás nemluví Glühwein. Jenže účty nás o den později přesvědčují, že desetitisíce Čechů mají setsakrametský důvod vláčet se sem za předvánočními nákupy.
Kdo je přitom velitelem nákupních manévrů našich spoluobčanů v Drážďanech, není těžké poznat. Stačí se podívat na zničené muže posedávající v nákupních centrech na každém volném křesílku, lavičce nebo parapetu. Obtěžkáni taškami čekají na své ženy, jež vybírají, přebírají, zkoušejí, porovnávají ceny ... anebo čekají v nekonečných frontách na toalety. Jako by je tím imaginární nakupovací bůžek chtěl potrestat za nenasytnost.
KDE TEORIE NEPLATÍ
„Tyhle obrovské cenové rozdíly v regionech tak dobře dopravně dostupných, to je něco, s čím ekonomická teorie nepočítá,“ říká ekonomický analytik Pavel Kohout a dodává, že vysvětlení není snadné.
„Neobstojí ani argument, že máme menší trh, kde se tolik neprodává. Podívejte se, jak se v českých městech stále stavějí nové hypermarkety a obchody. Mám dojem, že trh je místy přesycen nabídkou, ale ceny stále nepadají. Je to záhada. Kdyby totiž šlo o pár maličkostí, ale tady jsou cenové odlišnosti masívní a jdou napříč celým sortimentem. Domnívám se, že čeští obchodníci stále zkoušejí, co zákazník ještě snese,“ říká Kohout. „A to ještě čeští prodejci nezačali praktikovat západní slevovou politiku. Stále se orientují na menší prodej s vysokou marží než naopak.“
Tento poznatek doplňuje jiný český ekonom Karel Kříž a ukazuje, co může změnit uvažování obchodníků. „Začátkem roku 2008 byla auta z mladoboleslavské firmy Škoda Auto ze všech zemí Evropské unie nejdražší právě v Česku, kde se vyrábějí.“ Když se ptáme po příčinách, odpovídá: „Výrobce jednoznačně zneužíval tradiční loajality Čechů ke značce. Pak přišly dva články v časopise Svět motorů. Přes noc jsme se dozvěděli, že škodovka je všude kolem nás levnější. Například vůz Octavia stojí v některých okolních zemích o osmdesát tisíc korun méně.“
Této informace se chytila hlavní média a Škodovka získala image drahé firmy, takže jí následně začal klesat prodej a dominantní podíl na českém trhu. „Následovalo dvojí zlevnění v červenci a říjnu 2008,“ říká Kříž a dodává, že potenciální kupci se mohli v různých médiích potkat s plakáty, kde byla věta: Už nemusíte kupovat škodovku v Německu. „To je modelový příklad, jak lze postupovat i v dalších případech,“ dodává Kříž.
Viceguvernér národní banky Miroslav Singer přidává další argument – většina velkých nákupních center v Německu se již „zaplatila“, proto obchodníci jejich cenu nemusejí promítat do zboží.
Což ovšem neplatí pro Drážďany – většina místních nákupních center není o moc starší než u nás. „A taky je to tím, že čeští prodejci svou práci ještě úplně neumějí a prostě se snaží rýžovat,“ dodává Singer. Chtě nechtě se i my k jeho argumentu přidáváme.
DECH STARÉ DOBY
Vypadá trochu jako východoněmecký Santa Claus. Prošedivělý pětašedesátník, který už léta stojí na Prager Strasse, v jedné ruce rudý prapor, ve druhé letáky. Nenabízí ovšem výprodejové slevy, ale světovou revoluci. Ochotně se nechá vyfotit, pronese k nám pár komunistických hesel a už se obrací na další hloučky nakupujících. Živoucí pomník minulé éry, jenž odmítá vzít na vědomí zneuctění kdysi spořádané Prager Strasse, která se po sjednocení Německa proměnila v hlučnou výkladní skříň kapitalismu.
„A určitě z toho ocitujte,“ říká a podává nám letáček, v němž stojí: „Žijeme v epoše celosvětového přechodu od kapitalismu ke komunismu.
Přesněji řečeno od imperialismu k socialismu. Záleží na nás, jak dlouho budeme v Německu žít v minulosti, protože nejpozději od první světové války se produktivní síly v kapitalismu změnily v destruktivní síly. Kdo je upřímný, vidí úřady práce, finanční úřady, hlídací stát, žebráky, prostitutky, zločince, vojáky ... kdo je upřímný, vidí válku, vidí imperialismus, a vidí proto také nutnost komunistické revoluce. ... Nežijme proti sobě, ale konečně jeden pro druhého. Už žádný egoismus, už jenom komunismus. Od já k my.
Ne k Německu, ano k socialistickému Německu. Diktatura proletariátu teď!“
Dejme tedy na rady toho dobrého muže a podívejme se, jak vypadala „diktatura proletariátu“ ze spotřebitelského hlediska.
DEDERÓNI
„V bývalé NDR koloval tento vtip,“ říká třiačtyřicetiletá Klára, která zde v polovině osmdesátých let studovala. „Víte, proč je banán zahnutý? Tím, jak se vyhýbá NDR.“ Podle jejího vyprávění za čtyři roky pobytu ve městě Halle viděla toto ovoce prodávat jen dvakrát.
„Banán – to byl symbol bohatství, protekce a luxusu,“ říká a dodává, že byla svědkem, jak spolužáci ukrajovali banány na kolečka a dávali si je na chleba jako salám.
„V normálních obchodech byly sice potraviny levné, ale byl jich absolutní nedostatek. Regály ve velkých obchodech nazývaných kaufhalle byly dlouhé dvacet metrů a v nich jeden druh sušenek a nad ním dva druhy čokolád. Všechno bylo plné, ale většinou jednoho druhu.“
Vedle toho existovala síť luxusních obchodů s názvem Delikat, jimž lidé říkali fressex (od slova fressen – žrát). „Fressexy byly obdobou našich tuzexů, jen se tu platilo východními markami.
Bylo tu sice všechno, ale také nenormálně vysoké ceny, takže lidé si zde běžně kupovali dvě tři kolečka salámu, čímž vznikaly obrovské fronty,“ říká Klára a vzpomíná, že tehdy se oficiální název státu (DDR) ve vtipech komolil na DDDR (Deutche Demokratische Delikates Republik).
„Nejhorší byly ovšem pořadníky na auta. Čekací doba na trabant byla 10–13 let, škodovku 14 a žiguli dokonce 16 let,“ vybavuje si Klára svět, jenž ještě před pár lety určoval rytmus života na slavné Prager Strasse.
PERIFÉRNÍ LIDL
„Musíme se ještě podívat, jak vypadá nějaký levný supermarket na periférii,“ říkáme si na zpáteční cestě. Po chvíli se mezi panelovými domy vyloupne klasická červená střecha Lidlu.
Tlačíme nákupní košíky, občas do nich něco hodíme, a především si zapisujeme ceny, které o den později srovnáváme s cenami v Lidlu v pražských Hrdlořezech. První poznatek je, že cenové rozdíly nejsou tak velké jako u spotřebního zboží v centru Drážďan. Padesát procent potravin je cenově o něco vyšších, padesát o něco nižších. Na první pohled je ale zarážející německá kvalita, například uzenin a mléčných výrobků.
„Čechy jsou potravinová stoka Evropy,“ vysvětluje tento jev dlouholetá food kritička Hana Michopulu a barvitě popisuje, jak se Česká republika stále více propadá v kvalitě zboží, které nabízejí české supermarkety. „Naším klíčovým problémem je neinformovanost.
V obchodě s mobily si poradíme, v obchodě s potravinami si však vybereme neomylně to nejhorší, a ještě s falešnou představou, že šetříme: šťávy z barev, marmelády bez ovoce, shnilou zeleninu a sójové uzeniny – to je svět českých supermarketů.“ Když se ptáme, jak to změnit, odpovídá stejnými slovy jako ekonom Kříž: prodejci dělají jen to, co jim umožní trh. „Musíme chtít vyšší kvalitu, volat po ní, aktivně se spotřebitelsky bránit,“ říká Michopulu a dodává, že když může britské Tesco podporovat místní producenty potravin, může to udělat i to české.
„Taková podpora vypadá třeba tak, že supermarket nabídne šišatá, umazaná, ale skvělá rajčata z Polabí od zemědělce Františka, který je umí vyrobit, ale ne prodat. Na rozdíl od polozralých exponátů z Holandska, v nichž není žádná šťáva. A tak je to se vším,“ tvrdí Michopulu. Je sobota večer. Blížíme se dálnicí k Praze. První, na co narazíme, jsou panelová sídliště a rozzářené nákupní centrum Letňany, jemuž dominuje právě Tesco, pro nás teď nový symbol předražené nekvality.
Po chvíli si uvědomujeme, že zase nadáváme na poměry. Prostě za hranicemi je všechno levnější a kvalitnější. Ale hřejí nás tři věci: 1) Že nám nikdo nebrání si za ty hranice zajet a nakoupit. 2) Že nemáme igelitové pytlíky na nohách. 3) Že vezeme plný kufr spotřebního zboží, za něž bychom v předvánoční Praze zaplatili o několik tisíc korun více.
A jestli všechno, co jsme si v Drážďanech „nashoppovali“, opravdu potřebujeme?
Tato otázka nás nějak nenapadla. Ostatně, copak se může třílitrový persil zkazit?
KOLIK STOJÍ FOŤÁK CANON A DŽÍNY LEVI'S
CANON EOS 50D
Česko 1123 EUR
Polsko 1120 EUR
Německo 1074 EUR
USA 944 EUR
LEVI'S 501
Česko 99 EUR
Polsko 94 EUR
Německo 89 EUR
USA 30 EUR
NAKUPOVÁNÍ V NEW YORKU
Kamarád shrnul své dojmy z nedávné návštěvy Ameriky takto: „Je to jako velká vietnamská tržnice, akorát je tam všechno originál a značkové.“ Mezi cenami oblečení, elektroniky a dalšího zboží dlouhodobé spotřeby v Česku a ve velkých městech Spojených států je často takový rozdíl, že věta „je to tam lacinější“ zní pomalu jako eufemismus. Třeba slavné džíny Levi's 501, něco jako Rolling Stones mezi pánskými kalhotami, jsou v českém online katalogu Neckermann k mání za 2449 korun, zatímco v obchodním domě Macy's na manhattanském Times Square je prodávají za normálních okolností po 48 dolarech, což je při současném kursu nějakých 960 korun. Ale zrovna teď v Macy's nabízejí slevu, v rámci níž vyjdou tyhle kalhoty asi na 700 korun (nevím, jestli sleva reaguje spíš na příchod vánoc, nebo na nástup finanční krize). Pro pořádek je třeba zmínit, že vám k této částce u kasy ještě připočtou prodejní daň, takže výsledná cena levisek bude o několik desetikorun dražší. I tak to bude třikrát míň než u nás.
Přehrávač iPod Touch 16GB se v amerických autorizovaných obchodech Apple prodává za 5980 (plus daň), v těch českých je momentálně za 7389 korun. Bývalo to víc. U dražšího notebooku se už ušetřené peníze můžou blížit ceně letenky.
Amerika je lacinou tržnicí i pro ostatní Evropany. V dobách slabého dolaru to platí dvojnásob. Futuristická skleněná krychle obchodu Apple na 5 Avenue je otevřená nonstop ve dne v noci a je neustále plná. Proud lidí mizí v podzemí, aby se vynořil s novými nákupními taškami. Obchod jako důl. Nebo úl, kam přilétají pilní zákazníci z celého světa a přinášejí peníze. Times Square vypadá celý rok jako Václavák poslední sobotu před Štědrým dnem. Davy s taškami okupují i dolní Broadway pod náměstím Union Square, kde jsou desítky obchodů s oblečením a botami všech stylů, od luxusní módy jako Armani po kreativní hipsterský design Urban Outfitters. Když připočtete malé butiky nezávislých návrhářů hned vedle v SoHo, v Chelsea nebo v Greenwich Village, vyjde vám neuvěřitelně pestrá nabídka. Turisté se tu propadají v čase a stávají se pravěkými sběrači a lovci v lesích slev. I v té kdysi pyšné oblasti nóbl obchodů s nejdražší módou na Páté avenue mají teď až 70% cenové srážky.
Je to zvláštní. Posledních tři sta let odplouvali Italové, Irové, Němci, Řekové, Poláci přes oceán, riskovali, trpěli a přemáhali se, aby utekli před bídou a vybudovali svým dětem Nový svět, lepší a bohatší. Já vím, že Americký sen není jen o majetku. Ale stejně, když jsem se naposledy díval na potomky těch Evropanů, kteří tehdy zůstali sedět doma, jak třímají obří nákupní tašky, triumfálně jako kořist, a v tlupách pročesávají Manhattan, musel jsem se v duchu pousmát.
ONDŘEJ FORMÁNEK
Jak se na nákupy v zahraničí díváte vy? Vyrazíte před Vánoci?
