Penzijní reforma je nutností, bez které se Česká republika neobejde. Čím více ji budeme odkládat, tím budou její dopady bolestivější; nakonec by mohli důchodci skončit o žebrácké holi. Tuzemské odbory se ale rozhodly tuto nutnou reformu napadnout.
Z metra na Malostranské se hrnul dav, jako by se chystal na prvomájový průvod. Ti lidé, co vystupovali z vlaků, vypadali trochu jinak, než vypadá běžný dav na Malé Straně. Nebyli to cizinci s lahvemi vody a s foťáky ani poslanci či lobbisté spěchající do nedalekého Parlamentu. Byli to takoví ti správní odborářští řízci, chlapíci v kraťasech a sandálech, co nejdou pro ránu daleko, ženy – od pohledu úřednice – s trvalou ondulací a v levných hadřících od Vietnamců. A každý druhý nesl žerď s omotanou vlajkou. Bylo možné hádat, který odborový svaz je na té stočené fangli zobrazen. Kováci? Strojvůdci? Učitelé?
Dav uháněl od metra směrem na nábřeží Edvarda Beneše před Strakovu akademii, sídlo vlády. Bylo osmadvacátého května, blížila se třetí hodina a všichni spěchali před vládu na demonstraci proti důchodové reformě.
JAK STÁRNE SVĚT A MY STÁRNEME S NÍM ...
Náš penzijní systém je postaven na principu PAYG. PAYG je anglická zkratka „pay as you go“. Adekvátní překlad termínu ale není „platíš, kudy chodíš“, nýbrž spíše „platíš, jak jdeš životem“. Průběžně. Tento systém funguje tak, že dnešní důchodci – generace otců – si na své důchody nikam do žádného fondu peníze neodkládali. Mají pouze od sociální správy finanční výměr na důchod určité výše a tento důchod dostávají od státu z peněz, jež na daních odevzdají jejich děti. Jinak řečeno – penze dnešních otců se platí z toho, co jejich děti průběžně odvádějí.
Je to od prvního pohledu vachrlaté, nespolehlivé a nespravedlivé. Je to dědictvím socialistické minulosti a od revoluce jsme se ho ještě nestačili zbavit. V určitých podmínkách ale tento systém fungovat může a může se tvářit jako úspěšný. Jenže na to potřebuje, aby jednak nebylo moc starých lidí, jednak aby nebylo málo mladých lidí. Společnost, která má vysokou porodnost a lidé se v ní nedožívají vysokého věku (to jest – netráví v důchodu mnoho let), může systém PAYG utáhnout.
Naše společnost však ony demografické veličiny nesplňuje.
Nárůst počtu důchodců u nás pokračuje tak rychle, že již v roce 2021 bude každý čtvrtý občan České republiky starší šedesáti let. Zároveň klesá počet mladých, to jest těch, které je možné za účelem získání prostředků na penze zdanit. Rychle se dostáváme k bodu, odkud není návratu – k okamžiku, kdy mladí nestačí vydělat na penze starých.
Náš důchodový systém nyní vytváří podle serveru mesec.cz deficit dlouhodobě na úrovni čtyř až pěti procent HDP ročně. To by znamenalo, že bychom kvůli důchodovému systému vytvořili do roku 2065 dluh ve výši 110 % HDP. To by byl celospolečenský krach. Penzijní reforma takového typu, která by společnost připravila na probíhající demografický vývoj v zemi, je zkrátka nutná.
PROTI BOHATÝM
Jekot píšťalek a řehtaček zaplňoval prostor před Úřadem vlády ČR. Ještě nebyly tři hodiny, demonstrace nezačínala, ale ulice už byla odboráři beznadějně ucpaná. Pak projela ještě sanitka a byly tři: oficiální zahájení demonstrace.
Z projevů a reakcí bylo jasné, že ti lidé zde nejsou proti jedné konkrétní reformě, ale proti „těm nahoře“ a bohatým vůbec. Když jeden z řečníků sdělil, že osmdesát procent světového bohatství je soustředěno u dvaceti procent vlastníků, dav zavyl odporem a dlouze ječel, aby dal dostatečně jasně najevo své opovržení všemi bohatci světa.
Odboroví předáci se u mikrofonu střídali. Občas někdo zmínil, že demonstrace není proti celé reformě, ale proti odchodu do důchodu u některých fyzicky náročných profesí až v pětašedesáti, ale pro demonstranty to nebylo důležité. Oni ty projevy až tak neposlouchali, oni sem přišli naopak mluvit, křičet, projevit svůj generální nesouhlas. Všechny významné politické strany představily v nedávné minulosti svůj koncept důchodové reformy – a ten nejméně sociální byl kupodivu návrh sociální demokracie. Ten by perspektivně uvrhl do chudoby největší množství lidí.
Navíc současná vládní důchodová reforma (viz dole TŘI ETAPY VLÁDNÍ DŮCHODOVÉ REFORMY) v první fázi ani pořádnou reformou, k jakým došlo v Polsku, Maďarsku či na Slovensku, není.
V reformě s velkým R dochází k tomu, že důchody přestávají (jako u nás) balancovat na jedné noze systému PAYG a přidávají se ještě další pilíře – částečné vystoupení ze státního důchodového pojištění a přesměrování části plateb na individuální fondy jednotlivých plátců sociálního pojištění. Ve fondovém systému hospodaří a vytváří zisk a z takto zúročených peněz se – po letech, až plátce pojištění zestárne do důchodového věku – vyplácí penze.
Naše reforma, proti které odboráři protestovali, je zatím reformou s malým r. Provádí takzvané úpravy parametrických ukazatelů, tedy dochází jen v rámci dosavadního pilíře ke změnám, jako je věk odchodu do důchodu či změna počtu povinně odpracovaných let.
ASOCIÁLNÍ ODBORY
To ale odborářům nikdo neřekl. A tak demonstrovali proti té současné, budoucí a vlastně jakékoliv reformě. Má jasněji alespoň jejich vedení?
Jana Kašparová, tisková mluvčí Českomoravské komory odborových svazů, mi sdělila, že proti reformě jako takové se rozhodně nedemonstruje. Věřím, že její prohlášení by mnohé z demonstrujících dost rozhodilo, ale nešť. Oficiálně formulované důvody demonstrace se skutečně mohou lišit od mínění prostých demonstrantů.
„Dnešní demonstrace má název Proti penzím in memoriam a proti chudobě ve stáří. Není proti penzijní reformě jako takové, ale proti některým parametrickým změnám, jako je například odchod do důchodu v pětašedesáti letech u některých náročných profesí. U profesí, jejichž pracovníci se průměrně nedožívají ani sedmapadesáti let.“
Když se ptám, co chtějí odboráři dělat, když nám holt populace zestárla tak, že nic jiného než posunout věk odchodu do důchodu nezbývá, odkáže mne na jejich, odborový návrh reformy.
Nejsem ekonom, tak jsem místo četby a domácké analýzy materiálu odešel somrovat o informace k ekonomickým autoritám. O nezávislý hlas jsem požádal pana Vladimíra Bezděka, generálního ředitele tuzemské sekce nadnárodní pojišťovací společnosti AEGON. Není ani odborář, ani nedělá pro vládu, v roce 2004 stál v čele komise odborníků, která se zabývala důchodovou reformou, a vypracovával expertní posudek k reformním návrhům politických stran.
Je možné dosáhnout stabilního důchodového systému jinak než změnou věku odchodu do důchodu?
„Upřímně řečeno ano. Ovšem ten, kdo to navrhuje, musí říct, kde chce vzít vzhledem ke stárnutí populace nutně chybějící peníze v penzijním systému. Možnosti jsou jen dvě. Buď se masívně zvedne zdanění mladých, kteří ještě pracují, což je však z hlediska našeho členství v Evropské unii a volného pohybu osob po Evropě problematické. Pokud příští vlády příliš zvednou daně, mladí budou hlasovat nohama a odejdou do zemí, kde bude daňová zátěž nižší. A druhá možnost – v případě, že nechcete zvednout věk odchodu do důchodu – je snížit důchody.“
Takže všechny možnosti, jež existují – kdybychom akceptovali požadavky a námitky odborů –, povedou k mnohem asociálnějším důsledkům než to, co navrhuje vláda.
CO S HORNÍKY?
V jednom měli odboráři pravdu: některé profese – především hornické a v těžkém průmyslu, ve slévárnách – skutečně nelze kompetentně vykonávat nejen do navrhovaných pětašedesáti, ale ani třeba do šedesáti let. Co s nimi?
„V ekonomickém systému je obecně škodlivé kvůli výjimkám, u nichž nemusí platit hlavní myšlenka prováděné změny, opustit onu změnu samotnou,“ říká Vladimír Bezděk. „Týká-li se ta výjimka třeba deseti procent ze stoprocentního celku, neměla by se kvůli ní pozastavit celá změna. Je to ne ekonomické a neracionální. Tvrdost dopadu oné globální změny na určité obory by se měla řešit jinými prostředky.“
Jak se tedy s důchody pro náročná zaměstnání vyrovnat? „V tomto případě – pokud někdo více věří veřejné sféře – může navrhnout speciální sociální dávku, jež umožní lidem v těch oborech odejít od těžké práce ještě před dosažením důchodového věku. Lidé, kteří více věří interakci se soukromým sektorem, řeknou, že ocenění rizikovosti té náročné práce by mělo být celoživotně promítnuté ve mzdě. Tím pádem si může onen dobře placený zaměstnanec vytvořit finanční polštář sám vlastními úsporami,“ doplňuje Bezděk.
K čemu tedy celá odborářská akce byla? Jednoduše: pěkně se před volbami zviditelnil jeden kandidující odborářský předák, který se na demonstraci předvedl za mikrofonem. Abych mu nepomohl, tak jej zde nejmenuji.
TŘI ETAPY VLÁDNÍ DŮCHODOVÉ REFORMY
I. etapa – je připraveno paragrafované znění v Parlamentu. Cílem je především pokračovat v postupném diferencovaném zvyšování věkové hranice pro nárok na starobní důchod s cílem dosáhnout věkové hranice 65 let pro muže i ženy (po roce 2030) a postupně prodloužit potřebnou dobu placení pojištění pro nárok na starobní důchod z 25 na 35 let. Přehodnotit současnou definici invalidity.
II. etapa – zavedení plateb státu za takzvané náhradní doby pojištění; vytvoření rezervy pro důchodovou reformu z příjmů z privatizace; oddělení financování základního důchodového pojištění od státního rozpočtu a vytvoření „důchodového fondu“. V oblasti soukromých důchodů oddělení majetku akcionářů a klientů důchodových fondů, zavedení možnosti poskytovat různě zaměřené penzijní plány, zvýšení motivace k vyšším příspěvkům, zvýšení účasti zaměstnavatelů, podpora čerpání doživotních penzí z penzijního připojištění.
III. etapa – zavedení dalšího dobrovolného spořicího pilíře důchodového systému. Každý by si mohl zvolit, zda bude čerpat důchod jen ze současného průběžného systému, nebo část svých plateb přesměruje do nějakého penzijního fondu.
SERVER WWW. FINANCE. CZ
Co si o odborářské demonstraci myslíte vy?
