Jan Hasenöhrl

Jan Hasenöhrl Zdroj: Archiv Jana Hasenöhrla

Jan Hasenöhrl se jako první Čech dostal do světového ráje trumpetistů

V hudbě existuje několik oblastí, ve kterých dominují Američané. Je to například jazz a hra na trubku. Řediteli Českého národního symfonického orchestru a našemu významnému trumpetistovi Janu Hasenöhrlovi se ale nedávno podařilo proniknout v USA jako vůbec prvnímu Čechovi do skutečného hudebního ráje. O co přesně se jednalo? Na to odpověděl pro Reflex.cz.

Někteří američtí trumpetisté, s kterými jste hrál i vy, se někdy dostanou i ke spolupráci s nejvýznamnějšími hvězdami světového jazzu i rocku. To vám teď jako prvnímu Čechovi otevřelo cestu do Spojených států na takzvaný celosvětový trubkařský summit. O co přesně se jednalo?

Na základě nahrávek, které jsem udělal s Bobby Shewem a Randy Breckerem během posledních dvou let, jsem byl pozván na konferenci International Trumpet Guild (ITG), což je konference, na které se právě scházejí nejlepší trumpetisté světa. Byl jsem tam jako první Čech. Přitom například Brecker hrál i s Bruce Springsteenem, Lou Reedem, Frankem Zappou či kapelou Dire Straits. Shew zase s Buddy Richem, který je podle odborníků jedním z vůbec nejgeniálnějších světových bubeníků. Přes tuto vybranou společnost jsem byl pozván do Pensylvánie, abych tam předvedl svoji tvorbu.

International Trumpet Guild je u nás známá pouze pro hudební odborníky. Co vlastně dělá?

Sdružuje od roku 1975 trumpetisty z celého světa, má momentálně přes 5000 členů z více než 60 států světa. Představil jsem v Americe českou hudební školu, hrál jsem tam hodinový recitál – barokní muziku, českou současnou hudbu a vystoupil jsem i s některými špičkovými americkými hudebníky, někteří z nich jsou skutečné legendy. Takže to byl neuvěřitelný zážitek i poučení.

O Američanech je ale známo, že právě v této oblasti hudby moc Evropany „nemusí“. Je to tak?

Je a není. Oni jsou skutečně nejlepší, takže pokud mezi sebe někoho přijmou a pozvou ho, očekávají jen nejvyšší kvalitu. Na druhé straně se ledy prolomily nesmírně rychle a k mému překvapení jsem tam našel desítky nových kamarádů a doufám, že i spolupracovníků. Lidí, z kterých bych chtěl některé představit i v Česku.

Je ten summit jen taková show, nebo je to spíše zaměřené na práci a navazování kontaktů?

K hudbě samozřejmě patří i show, bez toho nemůže existovat. Ale byly tam i konference, workshopy a stovky studentů, nastupující generace. Přítomno bylo celkem 700 trumpetistů, ale zahrát může každý rok jen 50 z nich. A to se letos poštěstilo i mně.

Vyplynulo z Vaší návštěvy i něco konkrétního, co uvidíme v budoucnosti u nás na nějakém koncertu?

Ano. Dostal jsem se na jeden koncert dosud žijících členů slavného big bandu Buddyho Riche, o kterém jsem hovořil na začátku. Žije jich už pouze několik a ti chtějí i přes svůj poměrně vysoký věk ten big band oživit. Díky návštěvě na této konferenci, by se měli objevit příští rok u nás. Jejich koncert byl můj životní zážitek a už jsem toho viděl skutečně hodně.

Jsou čeští muzikanti vůbec schopni hrát s podobnými hvězdami?

Jistě! Jsme sice malá země, ale mám spousty vynikajících muzikantů. Vždyť uvidíte. Češi obecně v mnoha oborech lidské činnosti stahují kalhoty ještě před brodem. Ale to je zbytečné! I u nás jsou skvělí lidé.

A co ti pánové od Buddyho Riche? Těm to taky pořád šlape?

Sedl jsem si do hlediště divadla a říkal jsem si, tak to jsem zvědavý, jak jím to půjde, když nehráli spolu desítky let. Jenže od první vteřiny to bylo úchvatné, jako kdyby se včera rozešli. Absolutně profesionální a skvělý výkon.

Mezi dalšími americkými trumpetisty jste také něco objevil?

Dva – tři, které bych chtěl přivézt do Česka v příštích letech. Například Seana Jonese, kterému je 36 let a je naprostá špička. Dohodl jsem se i s některými Američany, že budou pro nás pracovat jako takoví scouti v New Yorku, Chicagu či Los Angeles a vybírat lidi, kteří by k nám jezdili.

Stane se to jenom jednou za život, že International Trumpet Guild někoho pozve? Nebo to otvírá šance i do budoucnosti?

Myslím, že jsem je svým vystoupením přesvědčil a podle všeho bych se tam měl i dalšími českými hudebníky za rok či dva vrátit. Podmínkou je, že si musíme připravit úplně nový program. Sice se jim to letos líbilo, ale chtějí pořád něco nového.

Ale jak si vybrali právě Vás? Proč ne někoho jiného z Česka?

Hráli jsme s některými špičkovými hudebníky a ti člověka doporučí. Upozorňuji, že to není žádná náhoda, ale v mém případě výsledek tvrdé práce v posledních deseti letech.

Může se při takové návštěvě v trubkařském ráji naučit něco nového i člověk, který se tomu věnuje celý život?

Určitě. Získáte větší sebevědomí, sebejistotu, ověříte si, že dokážete hrát i s někým, kdo je v tomto oboru celosvětovou celebritou. A to vám už zůstane. Posílí vás to profesně i lidsky. To jsou v hudbě nesmírně důležité věci. Před touto návštěvou Ameriky jsem si to nedokázal úplně představit, dnes už vím, že to jde.

Co z toho všeho vyplývá pro české publikum?

Objeví se zde noví umělci a dalo by se uvažovat i o tom, že to nakonec povede ke vzniku další generace českých muzikantů. To je velmi důležité – porovnat se s těmi, kteří jsou nejlepší. Platí to určitě v každém povolání. V budoucnosti sem například vozit profesory, kteří budou učit mladé Čechy. U nás je skvělá generace trumpetistů, kterým je 35 až 40 let. Ale u těch mladších na tom musíme ještě hodně pracovat. V tom je Amerika pro nás pořád vzorem.

Jak vznikla u nás ta generační díra?

Muzikantů je u nás hodně, ale často nemají kde hrát, nedostanou pořádnou šanci prosadit se. A tím pádem i uživit. Pak je to k ničemu. Nemáme tolik jazzových klubů a možností. Pokusím se, aby se to změnilo. Na tom chci pracovat.

Kdo je Jan Hasenöhrl

Ředitel Českého národního symfonického orchestru a zakladatel letního hudebního festivalu Prague Proms. Narodil se 2. dubna 1961, studoval hru na trubku na pražské konzervatoři a Hudební fakultě AMU v Praze u profesora Václava Junka. Získal různé ceny na mezinárodních interpretačních soutěžích a vydal mnoho CD. Vedle klasické hudby se věnuje i swingu a jazzu.