Šlechtě vděčíme za inkvizici i Rolling Stones. Nesu odkaz tisíce let naší historie, říká hraběnka z Moravy

Jana Bendová je v Reflexu známá jako autorka ostrých politických sloupků. Člověk by čekal, že večery tráví v předvolebních modech, ne ve šlechtických archivech. Její vysvětlení ale sedí k dnešní vyčerpané době víc, než by se zdálo: „Mrtví lidé mě nerozčilují,“ říká suše. V kontrastu s každodenním politickým zápasem je pro ni hrabání se v historii skoro terapií. Příběhy šlechty nejsou jen romantickým návratem do minulosti – pro Bendovou jsou to „osudy lidí s hodnotovým ukotvením“, kteří nezmizeli z mapy při prvním politickém převratu. V knize Příběhy psané modrou krví jich je deset v podobě hlubokých rozhovorů se členy nejstarších českých a moravských rodů.

Hraběnka Karla Mornstein-Zierotin o sobě nemluví jako o hlavě rodu, ale jako o „jednom kolečku v řetězu“. Zní to skromně, ale v podtextu je cosi, co v moderní společnosti dramaticky chybí: vědomí, že člověk není střed vesmíru, jen článek dlouhé linie. „Je to povinnost,“ říká o svém postavení. „Ale povinnost příjemná. Je fajn být ukotvený a vědět, kam člověk patří.“ V době, kdy je identita často otázkou volby, marketingu nebo sociálních sítí, působí tenhle starosvětský přístup skoro provokativně. Nic „neobjevuje“, nic „nerebranduje“, jen navazuje na to, co převzala.

Rod je směsicí německých, maďarských, slovenských i českých kořenů. Hraběnka se narodila v Košicích, maminka byla Slovenka, prababička Maďarka, původ Mornsteinů souvisí s dobou Karla IV. – a k tomu v rodové legendě probleskují ještě ruští Rurikovci. V katalogu národností by z toho dnes byl slušný „visegrádský balíček“. Jenže šlechta to takto nepočítala. Neřešila, kdo je víc Čech, kdo Němec. Spíš, kdo je zemský patriot. Loajalita se nevázala k vlajce a hymně, ale k zemi, krajině, statku, ke kterému člověk patřil. A kupodivu to nevyrobilo méně obětavosti – jen méně ideologických hranic.

Rodová historie není jen soubor vznešených skutků, erbů a zásluh. V případě Žerotínů ji temně prosvětlují čarodějnické procesy na Šumpersku. Jedna z předkyň hraběnky Mornstein-Zierotin tehdy pozvala inkvizitora Bobliga na své panství – a rozjela tím tragédii, která skončila popravami nevinných. Karla Mornstein-Zierotin se netváří, že jde o dávnou, vybledlou kapitolu. Přiznává, že cítila tíhu a stud. Úlevu přinesla až nedávná církevní rehabilitace kněze Lautnera, jedné z obětí procesů. Na mši, kde byla přítomna s otcem, prý plakala. Tenhle motiv je možná nejaktuálnější ze všech. Hraběnka mluví o tom, že tehdejší šlechtična „podlehla dezinformacím a bludům“. A klade si nepříjemnou otázku: čemu podléháme my dnes? Gramotní, vzdělaní a věčně online?

V rozhovoru zazněla i pozoruhodná epizoda z devadesátých let, kdy se česká šlechta nečekaně ocitla u zrodu jednoho z největších hudebních zážitků porevoluční Prahy. Diana Štemberková, bohémka z významného rodu, totiž sehrála klíčovou roli při tom, že do hlavního města v roce 1990 dorazili Rolling Stones na svůj legendární strahovský koncert. Kapela původně zvažovala rozšíření turné o Moskvu, ale Štemberková je přesvědčila, že Praha je ta správná volba. Výsledek? Jeden z koncertů, na který dodnes vzpomíná celá generace – a který vznikl vlastně díky šlechtickým kontaktům a instinktu pro správné místo a čas.

Co nám šlechtici dávají dnes? Jak vnímá Karla Mornstein-Zierotin současnou politickou situaci? Jak se spravuje rodinné sídlo? Proč se obklopuje psy? A co nejzásadnějšího si bere ze své předlouhé rodinné historie? Nejen to zjistíte ve videu v úvodu článku. Příběh rodu Mornstein-Zierotin je ale jen jeden z deseti, které obsahuje kniha Příběhy psané modrou krví. Zakoupit ji můžete zde či ve všech dobrých kamenných knihkupectvích.