„Jsme vděční za všechno, co nám přivezete,“ říká paní Olha z dětského domova v Charkově, který našel dočasné útočiště v opuštěné léčebně v ukrajinských Karpatech. Dvě stovky dětí od dvou měsíců do 17 let se tu tísní v nemocničním prostředí, místnosti pro nejmenší jsou zarovnané postýlkami, o soukromí alespoň trochu připomínajícím domov ani řeči. Po chodbách načichlých dezinfekcí se občas proplouží dětské postavičky, jednu z mála zábav nabízí hřiště s průlezkami na těsném dvoře léčebny.

Být chovancem, tak to tu nevydržím ani hodinu, ale ti zdejší to snášejí se značnou dávkou otrlosti. Stejně jako jejich doprovod. „Z Charkova jsme odjeli jen v tom, co jsme měli na sobě, a zatím neměli šanci si zajet pro věci,“ říká Světlana, která má na starost ­předškolní děti. „Ale díky pomoci okolí se to dá překonat lépe,“ dodává.

Charkovský sirotčinec dočasně sídlící v Karpatech je jednou z institucí, kterým dnes do značné míry usnadňuje život humanitární pomoc. Od státu sice mají přidělenou budovu a příspěvky by asi stačily na základní jídlo, ale oblečení, hračky, zábavu a spoustu dalších věcí sem vozí dárci. Až tak úplná nouze o ně není, protože pomoci sirotčinci chce (na rozdíl třeba od starobince či psychiatrické léčebny) každý.

Dostat na Ukrajinu pomoc ale rozhodně není jednoduché a dárci musí počítat s byrokratickým Absurdistánem. Cesta bývá adrenalinovým zážitkem, a ne každý to vydrží. I prezident Volodymyr Zelenskyj vyjádřil před časem nespokojenost s tím, jak fungují celnice. Ty však jsou světem s vlastními zákonitostmi a zdá se, že otřást jimi nemůže na světě vůbec nic. Rozhodně ne kritika od nějaké hlavy státu a zřejmě ani válka s Ruskem…

Pět dnů ve frontě

K cestě na Ukrajinu jsme si vybrali hraniční přechod ve slovenské Uble. Člověk se sem sice proplétá malými silničkami, i během největších vln uprchlické krize to ale bylo místo, kde se dala hranice překonat v řádu hodin, a nikoli dnů jako do Polska. Mělo by to jít pohodlně, ale i tady narážíme na překvapení – fronta aut táhnoucí se asi kilometr před celnici.