Tam, kde i okurka je malý zázrak. Návrat do syrské reality, kterou většina nechce vidět
Existují místa, kde se slova jako „krize“, „inflace“ nebo „stres“ rozplynou během jediné minuty. Stačí vstoupit do severovýchodu Sýrie, nadechnout se vzduchu, který má blíž k prachu než ke kyslíku, a člověk okamžitě pochopí, že realita může být mnohem tvrdší, než si dokážeme představit při kávě v kanceláři v Praze.
Do téhle oblasti jsem se vrátila po čtrnácti letech. Krajina, kde jsem kdysi chodila po stínu olivovníků a sledovala zelené pásy polí, se proměnila k nepoznání. Dnes tu stojí domy bez střech, stromy bez života a lidé, kteří nemají kam utéct. Válečné fronty se sice posunuly jinam, ale následky zůstaly: zničená infrastruktura, sucha, ekonomický kolaps. A především ženy – většinou samy, s dětmi, se stádem několika ovcí, které jsou jedinou pojistkou do dalšího dne.
Když i voda zní jako sci-fi
Severovýchodní Sýrie je místo, kde válka fyzicky přerušila tok vody. Vodovody byly rozstřílené, čerpadla rozkradená, elektřina zbyla jen na papíře. Farmáři celé roky používali staré dieslové traktory, které fungovaly asi jako náš babičkovský šicí stroj – když se jim chtělo.
Oni ale museli chtít pořád, protože bez motoru voda netekla. A kde netekla voda, tam nic nerostlo.
Letos se ale stalo něco, co tu dlouho nikdo neviděl: do vesnice přišlo světlo. Doslova.
Díky podpoře Ministerstva zahraničí ČR jsme jako CARE uvedli do provozu solární stanici na čerpání vody. Žádný zázrak, žádné hollywoodské finále. Jen panely, které stojí na okraji vsi a v tichu rozpálené krajiny dělají něco naprosto zásadního – pumpují vodu. Konečně bez nafty, bez zápachu, bez závislosti na tom, jestli někdo generátor přes noc neukradne.
A tak najednou mají zemědělci vodu pro dvě stě rodin. To znamená jídlo pro více než 1 200 lidí. V Česku by to možná sotva naplnilo malý stadion. Tady je to rozdíl mezi prežitím a propadem do další krize.
Ženy, které drží celé vesnice pohromadě
Co mě ale sejme pokaždé, nejsou technologie. Jsou to ženy.
Jedna z nich, Amal, mě vzala do svého domu – jestli se tak dá říct místnosti se zdmi, které ještě nedávno neměly okna. Uvařila čaj, položila ho na starý kus dřeva a začala mluvit. Klidně. Bez stěžování. Jen fakta.
„Bez vody stádo nepřežije. Bez stáda nepřežijeme my.“
Nic víc. Nic míň. Věta, která by mohla být i titulkem celé severovýchodní Sýrie.
CARE proto ženám poskytuje semínka vojtěšky – rostliny, která dokáže vyrůst i tam, kde ostatní plodiny selžou. A navíc školení o hospodaření s vodou, péči o zvířata a drobném podnikání. Nejde o žádné „velké granty“. Jde o to, aby měly šanci přežít další sezónu.
Možná by se mohlo zdát, že jde o malou pomoc. Ale tam, kde žena vychovává nejen své děti, ale i děti sousedů, kteří se z války nevrátili, je i pytlík semínek strategická investice.
Krajina, kde realita zastíní jakoukoliv romantiku
Sýrie člověka zbaví všech iluzí.Není tu nic dekorativního. Žádná půvabná chudoba, žádné poetické ruiny. Jen život, který se drží silou vůle.
Ženy vstávají brzy ráno, aby našly trochu trávy pro stádo. Děti si hrají v prachu a blátě vedle zničených domů. Muži — ti, kteří zůstali — opravují zavlažovací kanály ze všeho, co se dá najít v ruinách. A pak je tu vyprahlá půda, která čeká, jestli dostane druhou šanci.
Jedna mladá pastevkyně mi řekla, že jejím snem je mít malý skleník. Ne farmu, ne nový život v zahraničí. Jen pár metrů čtverečních, kde by mohla pěstovat rajčata. A v téhle zemi to skutečně zní jako sen.
Co si odvážím zpátky domů
Cestou zpět jsem si uvědomila několik věcí. Že největší síla není hlasitá.
Že naděje nepotřebuje velká slova, stačí jí voda a světlo. A že odolnost se nerodí z hrdinství, ale z každodenního rozhodnutí nevzdat se.
Projekt CARE letos pomůže více než pěti tisícům lidí. Ale čísla nejsou to, co si člověk odveze z terénu. Odvezu si spíš pohled na dítě, které poprvé zalévá okurku. Farmáře, který říká: „Slunce nám dalo vodu.“ A ženy, které se smějí, i když jejich život z dálky připomíná nekonečný boj.
A taky vědomí, že pomoc má smysl.
Ne proto, že zachraňuje svět.
Ale proto, že pomáhá nespadnout lidem, kteří na to už dávno byli sami.
Pokud chcete vidět, co děláme dál — v Sýrii, ale i v dalších krizových regionech — mrkněte na www.care.cz. A pokud chcete, můžete se stát pravidelnými dárci. Ne proto, že „by se mělo“, ale protože je dobré vědět, že i v místech, kde se země rozpadla na prach, se dá znovu začít.
Autor: Katarína Král
