Česká komiksová scéna už má pubertu za sebou. Šmrnc a šťáva v bublinách
Konec loňské sezóny přinesl hned tři knihy demonstrující vývoj české komiksové scény posledních let – druhý díl „barokní vesmírné opery“ Karla Jerieho, už třetí surreálné putování Nikkarina a komiksové převyprávění tří povídek Ondřeje Neffa v podání Michala Suchánka. A zatímco první dva autoři patří neodmyslitelně k tzv. generaci nula a v poslední dekádě psali a ilustrovali, až se jim od kreslířského náčiní kouřilo, ten třetí začal tvořit až v nedávné době.
Zatímco Karel Jerie je pevně zakořeněný v odkazu Káji Saudka a 90. let, Nikkarin neváhá sáhnout po inspiraci do globálního kulturního tyglíku a Suchánek se snaží o komiks srovnatelný s americkým mainstreamem. Český komiks dospívá. Má před sebou ještě dlouhou cestu, ale diverzita, kterou předvádí, je více než povzbudivá.
Jerie se poměrně přesně drží Voltairovy předlohy, autorský přínos spočívá ve vyplňování bílých míst příběhu a přidávání postav, které s naivním prosťáčkem Candidem a jeho učitelem, filozofem Panglosem, nemají nic společného. Je jasně vidět, že Jerie vyrůstal na Kájovi Saudkovi, kterému na stránkách Velkého inkvizitora párkrát vysekne poklonu. Nezapomíná ale ani na Octobrianu Petra Sadeckého, ukradenou superhrdinku, která nikdy neexistovala, ale prokázala nečekanou životnost a pravidelně se objevuje na stránkách komiksů po celém světě již déle než třicet let.
Nikkarin překonal tvůrčí krizi, kvůli které musel nakladatel dokonce vracet dotaci ministerstvu kultury, a pokračuje ve vyprávění postapokalyptického příběhu poutníka jménem Bo, který odkazuje k počítačovým hrám i k Malému princi. Dospěl nejen jako vypravěč, ale zejména kreslířsky; jeho celostránkové kompozice berou dech i přes černobílé provedení.
Suchánek nenavazuje na český komiks výtvarně a o to je zajímavější, že si k adaptaci vybral archivní příběhy české sci-fi legendy Ondřeje Neffa, který na komiksu naposledy spolupracoval s Kájou Saudkem. Sám Neff neskrývá v průvodním slovu vlastní překvapení nad Suchánkovou volbou; spojení s legendou české fantastiky ovšem rozhodně přitáhlo pozornost. Navíc se tak Suchánek vyhnul nejčastěji kritizovanému nešvaru českých kreslířů, tedy tvorbě vlastního scénáře – přiznejme si, že na biatlon má jen málokdo.
Na závěr článku o triu podzimních posil české košatící se komiksové dílny ovšem musí zaznít jedno – totiž že nejzářivější komiksovou kometou posledních pěti let zůstává loni vydaná Má kniha Vinnetou (vyd. Labyrint) kreslířky ToyBox, která před měsícem získala komiksovou cenu Muriel za nejlepší kresbu i původní knihu. Grafický román ze squatterského prostředí by měl sklidit také ocenění za nejlepší scénář (ToyBox na něm spolupracovala s Tomášem Baldýnským), ale komise nepochopitelně vybrala komiksovou adaptaci televizního pořadu České století. ToyBox dokonale kompletuje paletu možností současného českého komiksu: vytvořila komiks světové kvality pevně zakořeněný v evropské výtvarné tradici. Snad nás takových čeká více – příští rok přinese například komiks o Emilu Zátopkovi, na němž spolupracuje spisovatel Jan Novák s kreslířem a muzikantem Jaroslavem Švejdíkem. Těšme se!
