Jediné, co narušuje přátelskou a pohodovou atmosféru karlovarského festivalu, který má podle většiny světových filmařů včetně kritiků časopisu Variety nejlepší publikum na světě, je to, že na sebe diváci před začátkem projekce někdy křičí, a občas se přetáhnou i baťohem. Děje se to v jediné chvíli, kdy se mohou střetnout zájmy hostů z Thermálu, Puppu a ze stanů ve tvaru A.
Existuje tu totiž praxe, která říká, že když pan Eben pět minut před projekcí pronese do sálu, že od této chvíle mohou neobsazenou sedačku zaujmout filmuchtiví kluci a holky bez lístku, naženou se kobylky na kapustu a rázem je kino plné. Jenže, o třicet vteřin později dorazí na svou židli majitel vstupenky s tím, si chce sednout, Eben Neeben. Oba mají pravdu – vlastník lupenu tu zákonnou, proletář uplatňuje zvykové právo. Padne kosa na kámen a sálem se ozve hádka nelichotící karlovarské pospolitosti.
Uvedu praktický příklad, který se bohužel dotkl i mě – před projekcí strhujícího indického filmu Umrika zasedl v třinácté řadě sedmnáctou pozici suverénní maník muchlající lepou blondýnu, a když si to přihasily dvě starší dámy s biletem, odsekl jim, že Eben už hlásil. Jenže já věděl, že lže. Hlásilo se, až když dámy moudře ustoupily a našly místo jinde. Měl jsem chuť říct, chlapče, ale vždyť tys těm paním zalhal, vzpamatuj se! Neudělal jsem to. Nechtěl jsem mít projekci poničenou konfliktem s cizím člověkem. Bohužel, Umrika je celá o tom, že lhát by se nemělo. Sice maminkám, ale to je jedno. A já celý film myslel na křivdu, které jsem nezabránil.
