Existuje tu totiž praxe, která říká, že když pan Eben pět minut před projekcí pronese do sálu, že od této chvíle mohou neobsazenou sedačku zaujmout filmuchtiví kluci a holky bez lístku, naženou se kobylky na kapustu a rázem je kino plné. Jenže, o třicet vteřin později dorazí na svou židli majitel vstupenky s tím, si chce sednout, Eben Neeben. Oba mají pravdu – vlastník lupenu tu zákonnou, proletář uplatňuje zvykové právo. Padne kosa na kámen a sálem se ozve hádka nelichotící karlovarské pospolitosti.
Uvedu praktický příklad, který se bohužel dotkl i mě – před projekcí strhujícího indického filmu Umrika zasedl v třinácté řadě sedmnáctou pozici suverénní maník muchlající lepou blondýnu, a když si to přihasily dvě starší dámy s biletem, odsekl jim, že Eben už hlásil. Jenže já věděl, že lže. Hlásilo se, až když dámy moudře ustoupily a našly místo jinde. Měl jsem chuť říct, chlapče, ale vždyť tys těm paním zalhal, vzpamatuj se! Neudělal jsem to. Nechtěl jsem mít projekci poničenou konfliktem s cizím člověkem. Bohužel, Umrika je celá o tom, že lhát by se nemělo. Sice maminkám, ale to je jedno. A já celý film myslel na křivdu, které jsem nezabránil.
