Mezi parodií a poctou. Po Mazaném Filipovi přichází poněkud jednoduchý Lars, další tuzemská variace na film noir
Žánr filmu noir a odpovídající literární žánr detektivky drsné školy jsou vysoce stylizované a používají velmi výrazné vyjadřovací prostředky. Proto je tak lákavé a zdánlivě snadné je parodovat: vypadá to, jako by stačilo ony prostředky vyskládat vedle sebe a ještě trochu je nadsadit.
V českém filmu Říkají mi Lars můžete žánrové ingredience počítat na prstech od prvních vteřin. Hlavní hrdina v podobě drsného soukromého očka se zálibou v alkoholu a vnadných ženách? Je tu. Vnadné ženy? Jsou tu taky, v ideální kombinaci blondýna / bruneta. Vyprávění mimo obraz? Taky hned od začátku. Silácké řeči? Metafory přitažené za vlasy? Lidé přitažení za vlasy? Barvité figurky, od galerky přes boxery po excentrickou dámu v letech? A to všechno zabalené do zamotaného kriminálního případu? Snímek jede přesně podle kuchařky, jen se děj neodehrává v Los Angeles 30. let minulého století, nýbrž v dnešní Praze. Bývalý policista s přezdívkou Lars si potřebuje přivydělat, protože dluží místnímu lichváři a nerad by přišel o prsty, nebo dokonce o něco citlivějšího. A tak od bývalého kolegy Golda vezme kšeft, v němž figurují zazobaný stařík, roztomilé bimbo, neodolatelný gay svůdník, boxer ve sprše a další složky.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
