V energické novelce o insomnii Dorota Ambrožová přiznává mateřské vyhoření
Dítě křičí. Řve. V mladé matce to vyvolává atavistické pocity ohrožení. Klimatický aktivista ze spodního patra klepe na dveře. Stěžuje si na to samé, co přivádí k šílenství ji. Proč jí to vyčítá? Časem místo návštěv začne soused prostě bušit do topení a rušit tak celý barák. Nakladatelství Listen vydalo scenáristce a spisovatelce Dorotě Ambrožové po debutové novele Poslední léto, která skončila v širší nominaci na Magnesii Literu, krátkou novelu Naháčci. Jestli se chystáte založit rodinu, sáhněte po něčem jiném.
Dorota Ambrožová (* 1994) původně text o mateřské nespavosti připravila pro veřejnoprávní Radio Wave, kde ho načetla někdejší moderátorka feministického pořadu Branky, body, kokoti Tereza Dočkalová. Na papíře vyznívá mnohem lépe.
Nesnesitelná tíha dětí
Dle anotace Dorota Ambrožová text pro knihu „rozpracovala“. Nijak extrémně, čtenář by si dokázal představit i rozpracovanější Naháčky – pořádně Naháče s emotivními dialogy a invokacemi hlukových zdí dětského křiku.
Žádné kudrlinky, ani slovo nazbyt, houževnatý tah na branku. Kdo někdy něco psal, ví, že je to mnohem pracnější než zdlouhavé literární přemýšlení. Na mysl se vkrádá podobně tematizovaný, velkoryse vychrlený román Terezy Semotamové Radikální potřeby (vyd. Argo, 2024). Útlí a energičtí Naháčci jsou ideálním čtivem pro zaneprázdněné mladé maminky, protože dokážou udržet i pozornost čtenáře, který probděl noc. Knížečka je opatřena drobnými ilustracemi Jindřicha Janíčka a vytištěna fialovým písmem. Je uživatelsky přátelská, až líbezná, i když na své rozměry trochu drahá – dáte za ni necelé čtyři stovky.
Fabulace nebo realita?
Podle anotace je insomnie reálnou zkušeností Doroty Ambrožové. Začala jí trpět po narození druhého syna, který byl po prvním pohodáři extrémně neklidný. Vzhledem k tomu, že autorka o sobě píše i drsné věci, jde pravděpodobně o konfesijní, až terapeutickou prózu.
Dnes je ovšem považováno za známku čtenářské idiocie, když v textu vidíme pravdu a nic než pravdu. Uložme tedy naháčky do bezpečné škatulky autofikce, ve které se autor přiznaně inspiruje vlastním životem. Buď volně, nebo hodně; v tomto případě spíše hodně.
Ambrožová se ctí navazuje na poslední knihu Davida Zábranského Jů a hele (Větrné mlýny, 2024). Ten po dětech netrpěl insomnií, ale autorským blokem. Jeho kniha, označovaná jako deníkový román, je propracovaná, ale silou autorského gesta se mu Ambrožová ve své druhé knížce rovná.
Nad Zábranským se diskutovalo, zda není literární sdílení detailů ze života blízkých neetické. Ani Ambrožová se ve své otevřenosti nezastavuje před soukromím rodinných příslušníků. Podává odvážnou generační zpověď mladé matky, jež bojuje za uznání výchovy dětí nejen jako práce, ale spíše hůř než práce.
Spánek kvapný málo platný
Název Naháčci dobře vystihuje jak sebeodhalování autorky, tak bezbrannost malých synků odkázaných na její péči, kterou jim kvůli své chronické nespavosti nezvládá plně věnovat. Ambrožová popisuje, jak se pro ni spánek v mateřství stal položkou k odškrtnutí, ale nefungovalo to, protože spánek není činnost, ale nečinnost. Kromě prostorových a časových podmínek je k němu potřeba ještě jakýsi třetí faktor. Produktivní nuda.
Mezi řádky prosvítá její perfekcionismus. Text je hutný jako neutronová hvězda, na které je kostka cukru těžká jako Mount Everest. A také vám zachutná jako kostka cukru, nedovolí přeskočit ani řádek. Ostatně je to čtení na dvě koncentrované hodiny. Se čtením je to podobné jako se spánkem. Jde to jen tehdy, když to na člověka přijde. Nesmíte se k tomu nutit, ale nesmíte tu potřebu ani ignorovat.
