Bojovat proti systému jako Robin Hood je iluze, říká film o stalinistickém systému Dva prokurátoři
Kritiky nejlépe přijatý film loňské soutěže v Cannes? Ani Citová hodnota, ani Sirat, ani Tajný agent. Ale pozdější vítěz Drobná nehoda a Dva prokurátoři, mrazivé dílo ze Sovětského svazu roku 1937, kde mladý, svědomitý žalobce chce v dobré víře upozornit stalinistický systém na jeho přehmaty. Mrazivé totalitní drama, jež na výročí Stalinovy smrti 5. března vstoupilo do českých kin, natočil Sergej Loznica. Ukrajinský filmař své fikční či dokumentární snímky v Cannes uvádí takřka každý rok – a poté je obvykle osobně doveze i na karlovarský festival.
MFF Karlovy Vary jste navštívil už třináctkrát. Proč se tam tak rád vracíte?
Je to skvělé místo. Nemáte tu na práci nic jiného než se dívat na filmy a dát si dobré jídlo. Navíc ho navštěvuje spousta diváků. Je to tu úplně jiné než ve velkém městě, kde mají lidé ještě navíc svůj život. Tady je jen jeden život – filmy.
Na 59. KVIFF jste přivezl Dva prokurátory inspirované povídkou Gregorije Děmidova, ruského fyzika a spisovatele, který byl v roce 1938 během stalinistických čistek zatčen a strávil víc než deset let v sibiřském gulagu. Proč jste si k zfilmování vybral zrovna tento příběh?
Děmidov píše o společnosti teroru jako vědec, což je mi blízké a také je díky tomu jiný než ostatní autoři. V měřítku velkém i malém ukazuje, jak funguje totalitní systém, jak je organizovaný a jaké iluze máme, když s ním bojujeme. První iluzí je domněnka, že když jste uvnitř, můžete něco změnit. Druhá iluze tvrdí, že lokálně se sice dějí špatné věci, ale ti, kdo odpovídají za celou zemi, to mohou změnit, zasáhnout a systém opravit. A další omyl je, že lidé nikdy nepochybují, že je špatně celý systém. Myslí si, že jeho myšlenka je dobrá, jen realizace špatná. To platí na jakýkoli typ autoritářské společnosti. Nejen na tu sovětskou, takový názor najdete už u Kafky v románu Zámek. Logická cesta ale v absurdním systému neplatí.
Dva prokurátoři, kteří zobrazují i byrokratickou mašinerii režimu, obsahují citelnou kafkovskou absurditu. Vychází z předlohy, nebo jste ji tam přidal vy?
Ve filmu vycházím z Děmidovovy dramaturgie, z jeho protagonistů atd. Co jsem si k tomu přidal já, je příběh od Nikolaje Gogola. Jeho román Mrtvé duše obsahuje jakési intermezzo o kapitánu Kopejkinovi – a to jsem slovo od slova využil jako příběh, který mladý prokurátor z regionu poslouchá ve vlaku do Moskvy od jiného cestujícího. Jen jsem některá jména nahradil Leninem a Stalinem, ale pořád to funguje. Akorát u Gogola ten příběh končí fámou, že kapitán Kopejkin, když nedosáhl svého cíle a nedomohl se spravedlnosti, zorganizoval bandu a přepadával a okrádal lidi. Tudíž tam nespravedlnost vedla k chaosu a hlavní hrdina vzal věci do svých rukou. To je ale romantický pohled, jako v příběhu o Robinu Hoodovi, Tilu Enšpíglovi nebo mnohých dalších. V kafkovském typu společnosti je nemožné bojovat se systémem jako Robin Hood. Ačkoliv tato iluze a tento koncept v nás pořád žije. I dnes.
Uvedete příklad?
Například spousta lidí doufala, že Alexej Navalnyj dokáže po návratu do Ruska sám bojovat s vládním systémem. Nemožné. Nebo naděje, že když Donald Trump bude zvolen prezidentem Spojených států, zastaví válku na Ukrajině do 24 hodin, jak říkal. To je založené na stejné iluzi, že jeden člověk – Robin Hood – může změnit všechno. Je to nesmysl, všichni s tím obrazem přesto žijeme. A Trump ho využíval, v propagandě, v reklamě etc. Musíme najít jiný způsob. Myslet si, že někdo s dobrou vůlí může změnit systém, je naivní.
Právě o změnu, konkrétně o prošetření čistek, se snaží hlavní hrdina Dvou prokurátorů a ve filmu působí opravdu velmi naivně.
Ano. Ale my všichni jsme také takoví. Kdyby se na nás někdo podíval za padesát let, řekl by: ‚Jak to mohli nevidět?‘ Ve Dvou prokurátorech je naivní i starý vězeň, který žádá mladého prokurátora o pomoc. Nechápe, v jakých okolnostech existuje a jaká je situace v zemi. Pořád si myslí, že Stalin – člověk, který onen systém vytvořil především – vše může napravit. To je taky naivita. Starý vězeň se tak odráží v mladém prokurátorovi a chlap, který vypráví příběh o kapitánu Kopejkinovi, všechno odráží znovu, groteskním způsobem. A kolem nich existují lidé, které překvapuje, že v tom mechanismu, který funguje jako hodinky, vznikla nějaká ‚chyba‘. Mladý prokurátor se svým požadavkem na změnu systému je pro ně idiot. Blbec, který nerozumí pravidlům. Snaží se ho zastavit, on ale jejich náznaky nevnímá. Tak nefunguje jen celý systém, ale i spousta jeho organizací.
Váš film se z velké části odehrává ve vězení, které i díky přesné kameře Olega Mutua ukazujete jako únavný systém plný byrokracie, pravidel, rozkazů, rámů, zamknutých dveří – odcizující, nehumánní, chladný, vytvářející bariéry mezi lidmi. Proč bylo pro vás důležité ho tak sugestivně vylíčit?
Protože hlavním cílem všech autorit je kontrola. Ať už to dělají hezky, nebo brutálně, kontrolovat všechny je idea každé moci. Proto musí být každý rozkaz prosazen a každý musí poslouchat a následovat. Základním konceptem je omezení pohybu. Vězení znamená omezení. Nemůžete se pohybovat, kolem vás je zeď, čtverec. Cela. Dveře, klíč, chodba mezi celami. A také plot s ostnatým drátem. To všechno je vězení. Ale byrokracii omezující svobodu najdete i v jiné instituci – třeba na jakémkoli ministerstvu, například kultury.
Jak to myslíte?
Ministr kultury má určovat, jak máme vzdělávat a jak máme rozvíjet naši kulturu. Pomocí popsaných papírů a úředníků, kteří jejich obsah implementují do společnosti. Není to svoboda. Peníze se utrácejí jménem přirozenosti, jde o veřejné peníze, ale někdo nahoře chce spravovat a určovat, co bude naše kultura. A všechno, co se nehodí do jeho konceptu, omezí. Nejprve penězi, pak jinak. Jenže kultura takhle nefunguje. Potřebuje svobodu. V dobrém případě se ministrem kultury stane vzdělaný člověk. Ve špatném byrokrat, který bojuje o pozici kvůli moci, ne kultuře. K pozici patří služební auto, lidé, kteří mu otvírají dveře, peníze… O to nechce přijít.
Vaše filmy vždy kladou palčivé otázky a všimla jsem si, že diváci od vás pak na debatách často žádají i odpověď. Co jim radíte?
Ta odpověď je velmi jednoduchá: vzdělávat se a přemýšlet. Omezit aplikace a klást si otázky ke všemu, co se kolem děje. Ptát se: Co to je? Jak to mám přijmout? Jaký k tomu mám vztah? A rozumím tomu? Často zavíráme oči a zapomínáme. Soustředíme se na soukromý život, rodinu, domov atd. A pak vám překvapení zaklepe na dveře a řekne: ‚Ahoj, tady překvapení! Život se změnil.‘
