nahoru

Karel Steigerwald: Bratrská okupace se střelbou a zabitými

Karel Steigerwald21. srpna 2018 • 13:40
Socialismus s lidskou tváří a v plavkách - Dubček skáče do bazénu
Socialismus s lidskou tváří a v plavkách - Dubček skáče do bazénu
• foto: 
Západočeská galerie v Plzni, TASR

Týden předtím byl poprvé na Západě. Měl strhující zážitek. Ubohost socialismu se mu ukázala v pařížské záři mnohem silněji než v oprýskané vlasti. Ale zbyla mu naděje, že obrodný proces 1968 zasadí vládě komunistů zničující ránu.

Přesto lítal po Paříži jak šílený s vědomím, že ji zas třeba sto let neuvidí. Seděl v pouličním bistru (název se ve Francii udržel z napoleonských dob, kdy vítězní kozáci mlátili šavlemi do stolků a řvali bystro, bystro!) a opájel se ruchem světa, o jehož existenci neměl do té doby tušení. Přisedl si Francouz s knírkem, oslovil ho, kdo je, odkud je, co už viděl, co ne. Vy jste Čech? zeptal se. Nevracejte se domů. Proč? Příští týden vás obsadí Rusové. Nevěřil, usmál se. Francouz se neusmál. My to víme, řekl. Obsadí vás pět socialistických států. Zaplatil kávu a odešel.

Lupiči ze stepí

On zůstal sedět zaraženě. Kdo to je „my“? Proč mě oslovil? Mnoho let se mu tato příhoda vracela. Pan Osud? Agent nějaké rozvědky? Mistr náhoda? Po mnoha letech už si myslel, že se to asi takto nestalo, že to byl jen jakýsi sen.

Když v Praze hořely tanky. Podívejte se na barevné fotky sovětské okupace, které jinde …

Další týden, když se vrátil ze světa zázraků, v noci se začali valit komunisté na tancích, v autech, s děly, lezli z letadel. Půl roku se ujišťoval, nepřijedou. Nemůžou, nedáváme jim záminku. Nevěděl, že oni jeho záminku nepotřebují, na tanku si přivezli svou.

V pět ráno ho vzbudila matka. Plakala. Pak šla do továrny, dělala tam dělnici. To už okupanti řinčeli jeho malým městečkem. Běžel na náměstí, také plakal. Z tanků vyčuhovali lupiči ze stepí. Mít takovou armádu, sedím doma, pomyslel si podivně. Mával pěstmi do prázdna, potkal bratra, který šel také do továrny. Bratr neplakal. A máme po prdeli, řekl a šel dál.

Hrbaté duše

Komunismus toho rána jednou provždy skončil. Kdo v něj nadále věřil, byl vyžírka nebo vychcaný zmetek nebo, jak říkal spisovatel Pecka, hrbatá duše. Komunismus už brali vážně jen ti, ale u moci zůstal s milióny vojáků ještě dvacet let. Dorazil ho stejnou metodou až Gorbačov, stvoření hloupé a naivní jak Dubček. Chtěli dát stalinismu lidskou tvář, to se tedy spletli. Komunismus bez teroru a krutosti je jako koncentrák bez ostnatých drátů, to Rusové věděli.

Tribun lidu Smrkovský

V únoru 1968 ve Slovanském domě křičel se studenty na Smrkovského: Povolíte svobodné volby? Ano, pyšnil se Smrkovský, rétor stejně brilantní jako dnešní Kalousek. A když je nevyhrajete, půjdete od toho? My je ale vyhrajeme! Jak to víte? Protože máme nejlepší program! Tribun lidu se nadýmal, studenti se smáli. Tak svobodně mluvit s komunistickým předákem, to už něco je! V létě viděl Dubčeka skákat z prkna jak holubička do vody. Vida, řekl si, komunis­mus má plavky.

Než přišla invaze. Ponořte se do posledního předokupačního Rudého práva

V únoru šel z tábora lidu na kolej a říkal si: Oni to dočubí a bude po nich, po všech. Jen aby do toho nevlítli Rusáci. Vlítli. Brežněv či ruské vedení byli chytřejší než on, než všichni. Tanky prodloužily život komunistické diktatury v šestině světa o dvacet let. To už jim stálo za ty ­trable!

Svoboda, náhle vzniklá, byla omamná. Jak to psal Neruda o roce 1848. Vždyť tančil, kdo šel… Panoval humor pražské ironie. Jeden spisovatel, tehdejší důležitá postava změn, vyprávěl později: … k ránu divoké bušení na dveře. Mlácení. Měl jsem doma slečnu, děvče, holku. Zrzavou. Kristepane, manželka se vrací! Jak pitomé a jak klasické, měla být ještě týden pryč. Jdu tedy na popravu pootevřít dveře. Za dveřmi kamarád: Rusové nás obsazují, vstávej. Cítím velkou úlevu, že to není manželka. Velké a malé pochodují vedle sebe.

Jiný spisovatel, Nesvadba asi, v Klášterní vinárně: Sotva jsme toho vrahouna prezidenta Novotného zcivilizovali, aby se to dalo vydržet, Dubček všechno zas rozesere. Budou padesátá léta zas! A s Husákem přišla, jen už se báli ­vraždit.

Přivonět ke svobodě

Je mnohem méně bolestivé pro občana, když je slepý, spoutaný a plný beznaděje, na kterou si dávno zvykl. Zato kdo přivoní ke svobodě, vidí Paříž, má náhle i oči, ten pak trpí jak zvíře. Nezvykne si už, chcípne. Nebo se předělá v parchanta.

Vojtěch Filip je lhář. Jeho nehoráznosti o sovětské okupaci v roce 1968 jsou velezrádné

Příkladem jsou vůdci jara 1968. Zparchantěli všichni, sluhové svých katů. Bez jednoho, bez Kriegela. Nepodepsal, nehlasoval. Jeho hrdinství oslabuje, že o Kriegelův podpis Brežněv nestál. Toho haličského Žida k jednání nepřipustím, rozhodl. Tak v Čechách vznikají hrdinové.

Do roka byli všichni zas v chomoutu. Zůstaly jen Krylovy písně a vzpomínka na omamný půlrok. Hanba, jež přišla pak, se zapomněla, chatařilo se. A doma se pekly buřty, však jsme to Rusům tehdy nandali, muselo jich přijet půl miliónu na nás, oni tanky, my, pravda, beze zbraní. Další perla do diadému české hanebnosti. Poláci a Maďaři se bouřili, protože chtěli žít bez Rusů a komunismu. Češi v roce 1968 chtěli Rusům ukázat, jak se komunismus má dělat správně. Beznadějné vzpoury v Polsku i Maďarsku, ale s patosem rebelů. U nás s úslužností opravců. Stalinismus s lidskou tváří! Proto máme těch komunistů dodnes tolik. U nás se krása vzpoury necení. Cení se klid na práci a vyzrálý smysl pro hanebnost.

Mýtus o kabrňáctví

Chtěl emigrovat. Měl k tomu důvody. Místo střelby na Rusy se psaly humorné nápisy na výlohy, česká zbraň. Za týden prodavačky v minisukních, z nichž, jak stály na špičkách, vykukovaly hezké zadky, nápisy z výloh seškrabaly. To se považovalo za rozumně hrdinské, za českou chytrost, které se svět diví, za mravní převahu.

Srpen 1968: Dosud nepublikované fotografie sovětské okupace ze skautského věstníku

Viděl Dubčeka plakat v televizi. Řekl si: fuj. Ale vzápětí do toho upadl sám. Neemigroval, prodíral se dvacet let džunglí opatrnosti, ústupků, ústupečků a strachů…

Pražské jaro odešlo do dějin jako mýtus o kabrňáctví. Jako krásný sen. Ubohost poražených zakryl čas. Zůstala jen ubohost vítězů. Dramatik Hubert Krejčí píše nejkratší drama asi takto: Jednání první – patnáct miliónů Čechoslováků se propadlo do díry v zemi. Jednání druhé – patnáct miliónů Čechoslováků se diví. Konec hry.

Další vzpominky na okupaci v roce 1968 si přečtěte zde >>>

Mladý Klaus by si měl jít hrát sám. Nebo s Okamurou
Kryštof Pavelka 17. srpna 2018 • 09:40

Mladý Klaus by si měl jít hrát sám. Nebo s Okamurou

Pelíšky jsou pořád nejdojemnějším, nejsmutnějším i nejveselejším filmem o roce 1968





Kurzy měn
25,820
22,400
29,280
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější