tomio okamura

tomio okamura Zdroj: Profimedia

V Česku mizí představitelé zlaté střední cesty, naopak roste radikalizace

Vzrůstající napěti v české společnosti v souvislosti s masovou imigrací a tématem islámu má zásadní dopad i na černobílou polarizaci společnosti na dva nesmiřitelné tábory. Tato polarizace a vypjaté emoce vedou k tomu, že mnozí dřívější odpůrci islámu se dnes staví na stranu muslimů.

Příkladem může být jihomoravský politik za KDU-ČSL David Macek, který před několika roky odmítl výstavbu další mešity v Brně a byl velmi kritický k přílivu muslimských imigrantů do České republiky. Dnes ale změnil názor a dokonce proklamuje podporu svým muslimským bratrům a sestrám veřejným prohlášením „Je suis musulman!“ v reakci na vandalský útok na brněnskou mešitu.

Naopak na opačné straně dochází k soutěži o to, kdo bude mít ještě radikálnější projev proti muslimům a navrhne co nejtvrdší řešení muslimské otázky. Ještě před několika měsíci byly síly Adama B. Bartoše, Martina Konvičky a Tomia Okamury – tedy tří hlavních konkurentů na islamofobní scéně – vyrovnány. Dnes jde již hlavně o zápas Konvičky s Okamurou.

Bohužel v důsledku tohoto vyhraňování a radikalizování české společnosti nám postupně mizí zlatá střední skupina rozumných a neradikálních představitelů obou názorových platforem – jak proimigrační a proislámské, tak protiimigrační a protiislámské.

Přitom právě v této době, kdy si připomínáme výročí 28. října a 17. listopadu, je potřeba rozumných, neradikálních, ale zároveň i politicky nekorektních představitelů, kteří by dokázali moudře a odpovědně reagovat na neklid české společnosti v souvislosti s masovou imigrací a islámem.

Jako bývalý muslim, odpůrce masové imigrace a kritik islámu jsem často napadán a očerňován obhájci islámu a imigrace, ovšem to, co říkám, se nelíbí ani radikálním stoupencům antiislámských skupin. Přesto považuji za důležité to neustále zdůrazňovat a opakovat.

Pokud opravdu chceme žít ve svobodné společnosti, tak musíme nejen bránit právo na kritiku islámu, ale i právo nenásilných vyznavačů islámu vyznávat svou víru, protože pouze ve skutečně svobodném státě je možná svoboda myšlení a svoboda slova. Proto se naši předkové vzbouřili proti Habsburské monarchii, která svobodu potlačovala. Proto naši předkové bojovali proti tyranským vládám, nacismu a komunismu.

Přistoupit na tézi, že kvůli hrozbě islámu a imigrace je potřeba zakázat svobodu slova, svobodu myšlení a začít i násilím „čistit“ Evropu od islámu, jak to prezentují někteří radikální odpůrci islámu, je tézí tyranskou, nepříslušící svobodné společnosti. „Ti, kteří se dokáží vzdát základní svobody, aby dosáhli dočasného zabezpečení, si nezaslouží ani svobodu, ani zabezpečení,“ říká moudře Benjamin Franklin.

Tato snaha násilím vymýtit nepohodlný názor či přesvědčení je však bohužel historickou součástí mentality Evropy, a to již od dob Římské říše. Jak ovšem poznamenává křesťanský kazatel a kritik islámu Dan Drápal, snaha zakázat islám, a tedy začít pronásledovat vyznavače islámu, je tou největší chybou, která nakonec může islámu prospět a přinést vítězství radikálním vyznavačům islámu.

„Pokud ovšem nechceme zrušit demokracii, musíme se smířit s tím, že v demokratickém státě se budou vyskytovat různá hnutí, různé strany, skupiny a … ano, i různá náboženství, která se nám nelíbí. A má-li země zůstat demokratickou, nemůže je parlament výčtově zakázat, nýbrž musí nastavit obecná pravidla, podle nichž je možno rozhodnout, zda bude jejich činnost povolena či zakázána,“ říká Dan Drápal.

A já bych k tomu rád ještě dodal, že ukázkou výsledků skutečně svobodné společnosti byly doposud USA, kde platí velmi radikální svoboda slova a názorů, a kde tedy mohou legálně působit neonacisté, komunisté, islamisté, rasisté apod. A přitom tam nikdy žádná z těchto skupin nebyla úspěšná ve snaze svrhnout demokratickou vládu – na rozdíl od Evropy.

Tato americká svoboda totiž těmto extremistům nikdy nedovolila stylizovat se do pozice utlačovaných opozičníků proti vládnoucímu režimu, a tím získat sympatie občanů nespokojených s vládou a režimem.

Proto přejme svobodu slova a názorů i muslimům včetně těch radikálních, protože je to nejlepší způsob, jak ochránit svobodu naši a našich dětí, a zasahujme pouze proti těm, kteří připravují násilné akce. A pokud nebudeme přát muslimům svobodu, můžeme nakonec skončit tak, že později budou protiislámské zákony využity k perzekuci odpůrců islámu. Tak jako pronásledování křesťanů v Římské říši se později proměnilo v pronásledování pohanů.