Máme se na co těšit. Kdyby došlo na konflikt s Ruskem, řada občanů spojeneckých zemí by se na nás vykašlala. Kdyby ještě žil legendární režisér Otakar Vávra, mohl by zase natočit nějaké Dny zrady.
Jak vyplývá z průzkumu prestižního amerického think tanku Pew Research Center, pokud by Rusové napadli některého ze svých sousedů, který je zároveň členem NATO, tak by se většina Francouzů, Italů a Němců postavila proti tomu, aby jejich země východnímu spojenci vojensky pomohla.
Průzkum se konal v osmi členských zemích NATO: USA, Kanadě, Británii, Francii, Itálii, Německu, Polsku a Španělsku. Nadpoloviční většina se pro vojenskou pomoc vyslovila jen za mořem: 56 procent Američanů a 53 procent Kanaďanů. V Británii, Polsku a Španělsku už to nebyla ani polovina - 49, 48 a 48 procent. Ve Francii by pomohlo 47 procent, ale 53 procent ne. V Itálii je poměr 40:51 procentům. Nejméně se chce pomáhat Němcům, kde je to dokonce 38 ku 58 procentům (zbytek jsou nerozhodnutí).
Je samozřejmě otázka, nakolik máme taková čísla brát vážně. V době Mnichova se Britům také do války nechtělo, ale když už k ní došlo, jejich odpor byl velmi houževnatý. V krizových situacích můžeme počítat s tím, že abstraktní otázky jsou najednou velmi konkrétní a citové angažmá hraje svou roli. Zatím to ale vypadá, že západní veřejnost uvažuje dost mnichovansky.
Už v 70. letech minulého století Němci říkali, „radši rudý než mrtvý“. Jako by se jich někdo ptal a dával jim na výběr. Když Sovětský svaz na Západ namířil svoje rakety, občané západních zemí protestovali – ale proti americkým raketám, které je bránily. V Británii podivné ženy založily stanový tábor u základny Greenham Common, kde byly střely s plochou dráhou letu. Ženy tam tábořily od roku 1982 do roku 2000 (!) a to přesto, že zbraně byly odvezeny už v roce 1991. Škoda přestat s protesty, když už v tom našly smysl života. Že bylo mnoho všelijakých údajně mírových a pokrokových aktivistů placeno KGB je přitom dávno známá věc.
Bylo by ale zajímavé udělat průzkum i u nás a zeptat se, kolik Čechů by chtělo pomoci vojensky spojenecké zemi, kdyby byla napadena Ruskem. Pak bychom možná zjistili, že si navzájem nemáme co vyčítat. A zase jsou to Američané, kteří by byli ochotni nás tahat z bryndy. Když uvážíme, jak se zbaběle a nepříliš inteligentně dvě třetiny Čechů postavilo k možnému umístění amerického radaru u nás, můžeme se tomu idealismu ještě dost divit.
Tak hlavně, že v sobě teď kdekdo počátkem prázdnin objeví husitského ducha. O husitech si můžeme myslet, co chceme, zvlášť o těch pozdních a dost zdivočelých, ale kdyby viděli naši (ne)odhodlanost k obraně, asi by si ťukali palcátem na čelo.
