Nejvíce pozvání si vysloužil Miloš Zeman. Koneckonců na panáka se nechodí jen s přáteli...

Nejvíce pozvání si vysloužil Miloš Zeman. Koneckonců na panáka se nechodí jen s přáteli... Zdroj: fotomontáž Jan Ignác Říha

KAREL STEIGERWALD: Krok z českého buranství ven

Co je buran, ví každý, ale nikdo se za něj nepovažuje. Český buran se považuje za myslitele a zastánce hodnot. Má k tomu zdravý český rozum, nechuť a vztek. Tyto tři substance tvoří třaskavinu, která je národním pokladem.

Uplatňuje se nejvíc v kultuře, v politice, ale i v hospodářství. Tam naštěstí nejméně. Dává Čechům jistotu pohybu v komplikovaném světě, kde na rozdíl od domova nejsou věci jasné, nýbrž spletené. Proto je úspěšný Švanda dudák, jenž tohle dobře ví. Sedět je vždy lepší než jít, nevyniknout než vyniknout, nemít názor než ho mít. Nejlepší je nedělat žádné pohyby, ale všemu rozumět selským rozumem, který nerozumí ničemu, a je proto oprávněně ctěn.

Budujeme stát

Budujeme stát a nikdo neví proč, odkud a kam. Měli jsme ho jednou dvacet let, teď dvacet pět. Prý to je málo na to, abychom se prodrali z čeledníku ven.

Židé neměli stát dva tisíce let, budují ho znovu, skoro sedmdesát let jsou ve válce. Přesto jim zbývá na muzea státu, na studium vlastních dějin, na skvělé galerie. Stačí jim i emoce na to, být na svůj nový stát pyšní. Neříkají, že třešničky, jako je kultura, ta národní zvláštnost, jež obohacuje svět, dáme na dort až nakonec. Nic kulturního, vědeckého, uměleckého nepovažují totiž za třešničku, nýbrž za stejnou zbraň civilizace, jako je výkon hospodářství.

V Izraeli pochopíte, že civilizace není nic, co přijde dodatečně, nýbrž že je to průběžná potřeba existence.

Válku s Araby vyhrají nejen zbraněmi, ale právě výší své civilizace, svého umění, vědy a kvality státu. Mají s Araby stejně velkou minulost, silný civilizační vklad té minulosti. Židům i Arabům vděčí lidstvo. Rozdíl je v dneš­ku, Arabově (z velké části) upadli zpět k středověku. Židé posadili svůj stát na špici civilizačního vývoje. Budují svobodu a demokracii v poušti.

V Česku se budování státu smrsklo na bezúčelné nenávisti, hašteření a na rituální tance pitomostí. Za kulturu, která nás Čechy má formovat, se považují běžné výkony zábavního průmyslu, za politický výkon správy a budování státu zas osobní techtle politiků všech pohlaví.

Ministry to nevzrušuje

Když se objeví něco zajímavého, nějaký příslib vývoje, většina se na to vrhne a za chvíli je po všem. Ve sněmovně se zvednou příplatky za to, že se chodí kouřit ven, prezident odjede do Číny sbírat zkušenosti z budování svobody a poslanci si vyjedou do Grónska studovat, jak to tam dělají s pěstováním obilí.

Ani za dvacet pět let stát neví, jak se má chovat ke kultuře, ačkoliv na to má tučné ministerstvo, usídlené v paláci. Galerie v rozkladu na pokraji bídy, divadelní síť v chaosu, muzeum o dějinách české státnosti nikde, koncertní síň úměrná slávě české hudby nikde.

To jsou základní věci, jež ale žádné ministry nevzrušují. Nahrazují je celkem hloupé filipiky – má si kultura vydělat, či nemá? Ministerstvo dopravy má plány, jak dálnice, které měly dávno stát, budou stát za dvacet let, ale to už, holenkové, budou auta lítat vzduchem.

Nevysvětlí sobě

Republika je ve stadiu úpadku. Platy soudců v tom nesehrají žádnou roli. Změna v republiku buranů je dovršena. Už i prezidenta máme takového. Své od něj slízl i prvorepublikový novinář Peroutka. Zeman mu vyčítá domnělý zájem o nacismus. Sám byl v KSČ, straně stejně kruté. To nevysvětlil asi ani sobě.

Často něco přečte, kus mu v paměti uvízne a už z toho uvaří ostrý intelektuální šleh myslitele. Problém fascinace intelektuálů zlem zrůdných režimů je složitý a komplikovaný. Intelektuálové o něm neradi slyší, stále ještě se raději považují za skřivánky, kteří v dolech zpěvem a tichem varují před jedovatým plynem horníky. Zjednodušit jej na popletené bonmoty je styl, jenž v Česku nadělal už mnoho zla, někdy i krvavého.

Považujeme se za zemi s vyspělou kulturou, za národ sečtělých vzdělanců, za lid míru a laskavosti, jemuž vládne duchovní tatíček Masaryček, co s námi chodil na žejdlíček. Od dob, kdy Klub čtenářů poezie měl sto tisíc (neříkám čtenářů) odběratelů, uběhlo mnoho času. Jsme teď republika, v níž tón udávají burani nahoře i dole.

Divná povaha sebevědomého prezidenta nadbíhá volání lidu, jenž noblesu už ztratil a štítí se jí. Nemusíme chodit dlouho okolo, stačí si připomenout, jak se u nás nakládá s lidmi, kteří vynikli v nějakém náročnějším oboru. Nejhůř jsou na tom ti, kdo vynikli i v cizině. To jsou odrodilci.

Je smutné o tom psát. Navrhněme první krok: Ministr kultury by mohl místo triviálních výroků o Národním divadle svolat klub znalců a vizionářů, kteří by začali pracovat na projektu muzea české státnosti či české civilizace. A pak třeba koncertní síně. To nejsou třešničky, nýbrž podstata dortu. Krok z buranství ven.

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.7/2015.