Pro většinu české společnosti se listopadová revoluce odehrála jako blesk z čistého nebe. Jen menšina lidí v Praze a v dalších velkých městech prožívala s nadějemi postupné tání ledů a růst aktivity opozičních proudů. Ještě týden před tím, než to prasklo, by Češi dali vesměs ruku do ohně za to, že socialismus přežije konec století. V průzkumech, které si objednalo vedení KSČ, totiž více než polovina lidí uváděla, že chce lepší socialismus, a jen 10 procent obyvatelstva si přálo kapitalismus. Jakýsi druh socialismu si však navíc přála i velká část disidentů v Chartě 77. Ano, v té Chartě, již dodnes jaksi z povinnosti oslavujeme jako hybnou sílu československé předlistopadové opozice.
Chtěl bych doplnit pohled na tuto čtvrtstoletí vzdálenou minulost jednou osobní vzpomínkou, která mi lehce problematizuje barvotiskový pohled na naši sametovou revoluci vedenou chartisty a provedenou „statečnou“ studentskou avantgardou. Tehdy jsem se účastnil aktivit opoziční Demokratické iniciativy, kterou vedl pozoruhodný disident a historik Emanuel Mandler a v jejímž vedení působil politolog Bohumil Doležal. Demokratická iniciativa podala před pětadvaceti lety žádost o oficiální registraci na federálním ministerstvu vnitra jakožto nové politické strany liberálně demokratického zaměření. Tedy první politické strany po čtyřiceti letech totalitního režimu, která by existovala mimo povinný rámec Národní fronty, v níž měla KSČ ústavně zajištěnou vedoucí úlohu. Na rozdíl od Charty, jež lpěla na své nepolitičnosti a akcentu na lidská práva, přišel tehdy Emanuel Mandler s politickým programem přechodu k parlamentní demokracii, která by se opírala o pluralitu a svobodnou soutěž politických stran. Tedy v podstatě to, co pak prosadil s definitivní platností Klaus, ale už v jiných podmínkách a za zásadně příznivějších okolností. Ministerstvo vnitra registraci politické strany pochopitelně neprovedlo, na žádost nereagovalo a předalo věc tehdy jedinému příslušnému orgánu pro takovou zlotřilost, tedy Státní bezpečnosti. Pak přišel 17. listopad a další demonstrace, přišlo založení Občanského fóra. A teď ta slibovaná zvláštní příhoda: Emanuel Mandler a Bohumil Doležal byli v osudovém okamžiku založení Občanského fóra, kde se rozhodovalo o budoucí moci ve státě, zatčeni a strávili tento den ve vězení. Bylo to naposledy, co komunistický režim někoho zamkl v cele proto, aby nemohl působit proti němu. Václav Havel a jeho skupina zatčeni nebyli, a naopak organizovali převzetí moci a její nové rozdělení. Státní bezpečnost přitom měla v Havlově bezprostřední blízkosti několik agentů a ti se také zúčastnili ustavujícího setkání OF v Činoherním klubu.
Jestli mě něco irituje, tak to jsou konspirační teorie. Nevěřím ani za mák tomu, že by vývoj světa určovala temná spiknutí. Nicméně je zřejmé, že zatímco Charta 77 a Václav Havel byli pro StB v listopadových dnech už jaksi lépe přijatelní, tak jednoznačně demokratický a liberální proud českého disentu jim připadal jako něco, čemu se musí udělat i v době převratu přítrž. A Havel na tuto koncepci Státní bezpečnosti vlastně navázal. Ať už vědomě, či nevědomě. Odsud také pochází jeho pozdější ideový spor s ODS. Dával přednost intelektuálské levici a snažil se vyšachovat liberálně a konzervativně orientované lidi ze hry.
Vysvětlení je prosté a dokládají ho dobová svědectví předních komunistů, včetně nedávných výroků Miloše Jakeše. Normalizační vedení KSČ ztratilo oporu v Gorbačovově Kremlu a nebylo už schopné udržet pod kontrolou stále aktivnější společnost a dál předstírat perestrojku v mezích totality. Inteligentnějším důstojníkům Státní bezpečnosti v čele s generálem Lorencem z toho tekly nervy a snažili se projektovat budoucí vývoj. A když člověk projektuje budoucnost, tak vychází ze zkušeností známé minulosti a neumí si představit zcela nový vývoj. Jelikož v Chartě 77 působilo veliké množství reformních komunistů, kteří museli opustit KSČ po sovětské okupaci, přišlo proreformně orientované části komunistů, včetně Bezpečnosti, logické, že postupně dojde k jakémusi opětnému spojení obou křídel KSČ, tedy lidí pražského jara z roku 1968 a těch současných představitelů KSČ, kteří už nechtějí podporovat neschopného a zatuhlého Jakeše. A Václav Havel se z tohoto úhlu pohledu jevil jako někdo, kdo reformním komunistům a dalšímu, tentokrát o něco demokratičtějšímu vývoji socialismu může vtisknout jakýsi punc legitimity právě tím, že nebyl přímo jedním z nich, ale byl jejich kamarád a byl nakloněn nějaké třetí cestě mezi komunismem a klasickou demokracií. To totiž Emanuel Mandler opravdu nebyl.
Neříkám, že šlo o spiknutí. Spíše o jistou vnitřní logiku situace. Havel své kamarády reformní komunisty postupně opouštěl a opřel se o normalizačního komunistu Mariána Čalfu. Pod vlivem celkové mezinárodní situace a z nedostatku jiné koncepce pak postupně dal zelenou obnově parlamentní demokracie, postavené na pluralitě politických stran. Ale to Havel udělal původně opravdu nerad, protože ještě nedospěl k tomu, že liberální režim je dobrá věc. Došlo mu to zjevně později pod vlivem diskusí se západními lídry. Mandler, jenž naopak liberální stát aktivně prosazoval, byl postupně mocenskou klikou kolem Havla zcela odstraněn od účasti na politických změnách a z Demokratické iniciativy, která před revolucí denně promlouvala k lidem ze Svobodné Evropy a z Hlasu Ameriky, se stala bohužel víceméně marginální skupina.
Na této příhodě je zřejmé to, že liberální koncept společnosti, jenž se nám poslední dvě desetiletí zdál jako nezpochybnitelný, je naopak v této části světa, na osudové křižovatce kultur autokratického Východu a liberálního Západu, velmi nesamozřejmým darem. Jen málo lidí se o liberální stát tady skutečně zasloužilo a většině se přihodil jen jakýmsi samopohybem dějin a světa. Liberální stát znamená plnou občanskou svobodu postavenou na zastupitelské demokracii. Tato svoboda nám právě v této době ubývá, zatímco oslavujeme s nesmyslnými svíčkami v rukou výročí Listopadu. Jako by někdo umřel. Tehdy ale umřela jen normalizace. A ta se nyní ve svých mentálních stereotypech právě opět vrací. Začíná to postupným znesvobodňováním médií, a to za přispění konformních novinářů, a pokračuje to vytvářením oligarchického impéria, které splývá se státem a ničí rovnováhu a rozdělení moci, jež je základním znakem liberálního státu. Být liberálem je totiž opět zcela nekonformní záležitostí. Stejně jako v době listopadového převratu v roce 1989. A o to více, když se nedávno Andrej Babiš rovněž prohlásil za liberála. Zákeřnější útok na liberální stát si už neumím představit.
