Celistvost Ukrajiny je nenávratně zničená. Krym je okupovaný a připojený k Rusku, východ země má těžce poškozenou či zničenou dopravní a průmyslovou infrastrukturu, národ je rozdělený. I když to vypadá, že Vladimir Putin dosáhl svého, budoucnost bude přesným opakem toho, o co Moskva více než dvacet let usiluje. Na hranicích Ruska bude existovat další „nepřátelský“ stát, který bude muset více spolupracovat s EU a NATO. Jenže právě to Rusko nechtělo.
Když se do lůna Evropské unie a NATO definitivně vydaly pobaltské státy (Estonsko, Lotyšsko a Litva), byl to pro Rusko velký problém, kterému ale nijak nemohlo čelit. Vždy si přálo mít od svých hranic dál Severoatlantickou alianci (neutrální Finsko v EU mu tolik nevadí a velké a silné Turecko nepatří do jeho sféry vlivu), jenže toho rozbitím Ukrajiny nedosáhne. Vliv bruselských organizací bude na Ukrajině teď naopak zcela logicky narůstat.
Je zřejmé, že Ukrajina může prosperovat pouze tehdy, když bude mít s Ruskem poměrně přátelské vztahy, širokou obchodní výměnu a spory se nebudou řešit silou. Jenže situace na Krymu a na východě země to v podstatě pro nejbližší roky vylučuje.
Moskva sice získá zásadní vliv a pozice na některých ukrajinských územích, ale Kyjev bude muset, i kdyby nechtěl, více spolupracovat s Evropskou unií a NATO.
Takhle to skutečně chtěl Vladimir Putin? Nebo je spíše pravdou to, že se rozhodl posílit Rusko bez ohledu na strategické a bezpečnostní zájmy své země? Logiku to nedává žádnou, protože ani Rusko se bez dobré spolupráce s Evropou neobejde.
Rusové pošilhávají po strategickém spojenectví s Čínou, jenže Peking jen využívá stávající situace. Čína může být pro Rusko partnerem, ale nikdy nebude jeho skutečným spojencem, protože hraje vlastní globální hru, která jasně vede k získání pozice nejsilnější supervelmoci, z které chce vytlačit USA. Rusko bude pro ni i v budoucnosti konkurentem.
Jenže konflikt na Ukrajině ho otáčí směrem, který nebude po čase pro Rusko výhodný. Největší země světa kvůli vlastnictví velkého množství jaderných zbraní, obrovskému území, přebytkům ropy a zemního plynu i nutnosti hospodářsky uspět, musí spolupracovat jak s Evropou, tak s Asií. Nemůže se otočit na jednu stranu, na to jen doplatí.
Ukrajinské vlády za posledních dvacet let neudělaly nic podstatného, aby zemi reformovaly a posunuly do jiného modernějšího postavení, většinou nejrůznější skupiny a gangy pouze plundrovaly tuto perspektivně bohatou zemi. Toho Rusko využilo a Ukrajinu se (celkem úspěšně) pokouší rozbít.
Výhodné to ale pro Moskvu být dlouhodobě nemůže.
Jenže co teď, když už byl džin nenávisti a konfrontace vypuštěn z lahve? Putin ustupovat nebude, neboť by tím oslabil své pečlivě budovaný obraz „tatíčka“ celé Rusi, tedy i zastánce Rusů žijících za hranicemi státu.
Přesto nezbývá nic jiného, než aby se Moskva a Kyjev domluvily. A i když se to stane, bude mít současný konflikt dlouho neblahé dopady na obě strany.
Všichni to vědí, nebo alespoň tuší, ale zatím nikdo nic proti tomu nedělá.
