Nejzajímavější bývají výpovědi bývalých činitelů, protože už nemusí brát ohledy. Bývalá členka vlády Petra Nečase Karolina Peake se rozhovořila pro MF DNES o poměrech, jaké panovaly v dobách, kdy byla mocnou ženou Jana Nagyová, šéfka premiérova sekretariátu.
„Nebrala jsem ji jako partnerku k jednání, pro mě byl partnerem Petr Nečas. Ona byla šéfovou sekretariátu, a já ji proto odkazovala na ředitele svého sekretariátu, jenže pro ni to byla urážka. Trvala na tom, že pokud premiérovi potřebuju něco sdělit, mám to sdělit jí, a ne jemu. Považovala jsem to za absurdní, nicméně někteří ministři na to šli chytřeji než já a stáli na ni frontu,“ říká pro MF DNES Karolina Peake. Od Peake by to mohla být pochopitelně msta za to, jak ji Nečas po několika dnech ponižujícím způsobem odvolal z funkce ministryně obrany. Jenže podobně praktiky paní vrchní ředitelky popisuje více lidí. Báli se jí i šéfové státních úřadů a polostátních firem. Bylo to jak za feudalismu, Nagyovou bylo třeba si naklonit nákladnými dárky. Peake si myslí, že za jejím odvoláním mohla být obava, že by zjistila, jak Nagyová úkoluje vojenskou rozvědku ohledně sledování Nečasovy manželky. Smutné je, že je to docela dobře možné. To odvolání bylo příliš rychlé a neomalené, takhle se normálně nejedná.
Systém byl prohnilý
Nejde ale jen o jednu ambiciózní paničku, problém je v prohnilosti systému, který tohle umožnil. Je skoro záhadou, jak se může nějaká úřednice, která nemá formálně nad nikým nějaké pravomoci, dostat k takové moci. Stala se prostě „strážkyní brány“, člověkem, který rozhodoval o tom, kdo se dostane k premiéru Nečasovi a jaké informace se k němu dostanou. Nečas pochopitelně nežil na pustém ostrově. Nagyová nestála u dveří a nerozhodovala, kdo z ministrů smí na zasedání vlády nebo do Sněmovny. Mohla ovšem premiérovi události patřičně interpretovat. A kdo by nevěřil své milence? Pokud někdo riskuje svůj osobní život a pracně vybudovanou politickou kariéru a nakonec osud země kvůli nějaké ženě, je jisté, že její vliv musel být obrovský. Žádná učebnice politologie přitom s touto kategorií osob nepočítá. Přitom je pravděpodobné, že je takových bytostí hodně a politika pak vypadá podle toho. Milenky se kolem úspěšných mužů vyskytují jako vosy kolem medu, s tím se nedá nic dělat, to bylo, je a bude. Problém nastává, když je milenka buď nastrčená agentka cizí mocnosti, což se stává, nebo má sama ráda moc a vliv. To byl případ Nagyové, která nakonec přerostla přes hlavu všem.
Vědělo se to dávno
Nejhorší je, že to bylo jako vždycky. O řádění Nagyové se vědělo a nikdo s tím nic nedělal. V Reflexu psal už před dvěma lety (23. 2. 2012) Petr Holec: „Nečas je jaderný fyzik, svým způsobem chytrý a exaktní člověk. Postrádá ale dva nejdůležitější atributy úspěšných politiků: empatii a sociální inteligenci. Nagyová je má, byť v horší podobě: i proto umí jednat s kmotry, vesměs chlápky podobného střihu jako ona: pokud si taky nepořídili nějaký prestižní vysokoškolský diplom, jde o kapacity se základkou či výučním listem. Když například pražský kmotr Tomáš Hrdlička chodí Prahou a sem tam na něco řekne svůj názor, jak o sobě říká, občas si podle lidí z magistrátu taky postěžuje, kolik drahých kabelek už ho Nagyová stála za udržování svého vlivu.“
A ještě o její moci: „Od Nagyové měl na magistrát přijít pokyn, ať dají ruce pryč od Rittiga. Tlustý kmotr žijící v Monaku a mluvící se zavřenýma očima, jenž má tak zle pouštět žilou nejen pražskému Dopravnímu podniku, kdysi Nagyové pomohl na ministerstvo obrany. A znovu se připomněl před časem: kvůli Budvaru a Českým lesům chtěl mít svého ministra zemědělství. Nagyová to zařídila. Nečas vyhodil Ivana Fuksu a vyměnil ho za Petra Bendla, léta paseného právě Rittigem. Je to ironie: zrovna Nečas, když chtěl ještě čistit ODS od kmotrů, nevzal před volbami Bendla do své stínové vlády; nešťastníka s bolavýma očima, jenž jako by celý život hledal milosrdnou euthanasii, právem považoval za ‚starou‘ kmotrovskou ODS. A ejhle: nakonec ho udělá ministrem zemědělství a se stejnou pomocí Nagyové rovnou i šéfem středočeské ODS.“
Všechno se vědělo předem. Jenže s politiky je to jako s malým Pepíčkem. „Pepíčku, nelez na ten suchý strom, praskne pod tebou větev!“ Ale Pepíček leze. a potom bum a prásk…
Co jste mohli jiného čekat?
