Čas kostižerný: Babiš si s apatickou opozicí pinká jako s košíčkem
Je rozhodnuto. Po kratším zaváhání začal Babiš otáčet české směřování od atlantického společenství k estébácké civilizaci Východu. Rozhodl se rozumně. Pro sebe. Kde vládnou autoritativní režimy, náboženský či nacionální fanatismus Východu, tam se mu bude dařit lépe než v demokratickém prostředí na Západě. Pro Českou republiku je to rozhodnutí tragické. Zůstane po něm rozškubaná republika. Své demokratické místo na zeměkouli bude znovu hledat třicet let. Už byla málem u cíle.
Nezavinil to ovšem on sám. Nestačil by na to. Navíc si nechce Západ rozhádat, dokud tam ještě dávají dotace. Osud mu naštěstí přihrál drsné pomocníky, macinkovce a okamurovce. Za jejich plášť se může s výrazem „já nic, já muzikant“ skrýt a naznačovat, že bez něj bylo by hůř. Hůř je s ním. Je zlý a neprůhledný, vedle svých malých pomocníků zblblých z náhlé politické moci jak dítě z nové hračky čiší zlověstnou silou.
Na velký úkol přestěhovat Česko z koule zpět na placatou Zemi nestačila by ani tato vykutálená trojice. Pomoci musí i voličské zástupy, které Babišovi věří. Je šklebem historie, že právě ony celý trik „děláme to pro lidi“ odskáčou nejvíc. Nevidí vlastní spoluvinu ani jámu, kterou si kopou. Ohromeny sliby, hrnou se vpřed, aby i na ně připadl kus toho ráje, co přijde. Vždyť Babiš už brzy zlepší i slanost soli či počasí. Voliči mu věří, že na Východě, kde se odjakživa rodí mír, bude lépe, protože na Východě je lépe vždy. Ale ani toto Babišem omámené voličstvo by k nastolení jeho druhé vlády samo nestačilo.
Apatie demokratických sil trvá i po volbách. Babiš si s nimi pinká jak s badmintonovým košíčkem. Prudké údery, pomalý let, brzký pád jediného zásadního a ubohého sporu, zda jít do příštích voleb jako opoziční koalice už dnes, nebo později, nebo už nikdy. Taková prázdnota stává se i v lepších rodinách. V druhé polovině třicátých let byla Francie na prahu občanské války. Levice a pravice se bily, jako by Hitler neexistoval. Existoval, jejich studenou občanskou válku vyhrál a za pár týdnů vyhrál i válku horkou. Británii v podobné situaci zachránil Kanál, kterého se Hitler bál. Dal tak Britům čas, aby se mohli proti Hitlerovi na poslední chvíli sjednotit. Československo si nepřála snad polovina občanů. Naši Poláci, Slováci, Rusové, Němci a komunisti, ti všichni dávali přednost zkáze státu před jeho obranou. Slepenec národů! křičeli. Stát k zemi nesrazili. Stačilo vědomí, že bez jednoty se svoboda státu neubrání. Stačila jednoduchá věta demokratické pětky: Dohodli jsme se, že se vždycky dohodneme. A platilo to. Ve finále, před německým útokem, potvrdili i voliči vůli bojovat za svobodu: Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně. Smrtelnou ránu Československu nezasadil Hitler, nýbrž teprve mnichovský krach francouzské a britské demokracie, která čekala, až se vyzbrojí Hitler. Francie sladká, hrdý Albion a my jsme je milovali! Tak psal Halas.
Dnešní naši zhanobenou politickou scénu opanovala jiná věta: „Dohodli jsme se, že se nikdy nedohodneme.“ Případně: „Sociální dávky jsou důležitější než obrana demokracie.“ (On bude asi Putin čekat, než se Češi vyzbrojí.) Naše demokracie je po volební prohře pošpiněná, rozhádaná, bez odvahy, bez naděje a důvěry v sebe. Politickou fantazii a odvahu nemá. Myslí, že příští volby přijdou asi za sto let. Takového soka si Babiš peče na rožni. A přitom nám u nosu úspěšně řadu let žije lidové a nepolitické hnutí nadaných lidí s jasnou a srozumitelnou politikou: slušný stát. Lusknutím prstů svolává statisíce svých různorodých příznivců na Letenskou pláň a hrozí zázrakem: ať v republice není pro politickou šerednost už žádné místo.
Demokratické strany se nemusí spojovat, programově přibližovat a sepisovat koaliční smlouvy. Stačí jim, když se k Milionu demokratických chvilek jaksi samozřejmě přidají. Nahoru si dají razítko Přátelé Milionu chvilek pro demokracii, pod něj pak své stranické papíry. V takto vykolíkovaném prostoru mohou hrát své demokratické zápasy o moc. Stačí, když se slušní lidé všech směrů ve velkém počtu (nejméně pěti lidí) dohodnou, že se vždycky dohodnou a na Letné to řeknou všem. Šerednosti zmocní se zlé tušení, napsal by Ludvík Vaculík asi.
Demokracii první republiky udržela dohoda pěti předáků večer v obýváku jednoho z nich. Ten obývák tehdy, Miliony chvilek pro demokracii dnes. Bezelstný rodokmen, skvělý kredit, věří jim milióny, když z tribuny recitují „Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál“. Základ nešeredné politiky. Běžte za nimi, když takovou chcete dělat. Halasovy bolestné verše neplatí dnes pro čas kostižerný tehdy, platí pro čas kostižerný dnes. Už teď jsou vás milióny. Víte to?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
