Trampoty se strýčkem Donaldem: Bude to trýznivé, ale Evropa se musí na zásadních věcech s USA domluvit
Veřejnost a novináři si užívají neobyčejného luxusu. Mohou dle libosti střílet do Donalda Trumpa, jehož činy mají nejnezamýšlenější důsledky, jaké si dokážeme představit. Existují k tomu pádné důvody – je ješitný, má mesiášské i narcistní sklony a je nepředvídatelný. Oproti tomu státy a politici to mají s americkým prezidentem těžší. Když ho kritizují, riskují, že Spojené státy si na neposlušníky zasednou. Navíc o Trumpovi se ví, že v sobě chová pocity křivdy a věří, že pomsta je ctnost.
Jak tedy vyjít s Trumpem? Protože ignorovat ho nemůžeme. Na rozhodnutích Američanů jsou vojensky závislí všichni spojenci v NATO. Před nenechavými ruskými pařáty chrání Evropu americká vojenská síla a její jaderný deštník. Bez USA se nehýbou jednání o míru na Ukrajině. A do ukončení války proti Íránu neklesnou ani ceny benzínu v Česku a jinde ve světě.
Nebude to lehké
Jedním z omylů při řešení trampot (nebo trumpot?) s americkým prezidentem je představa, která se prezentuje pod oblíbenou zkratkou TACO (Trump Always Chickens Out). Neboli že vždycky zbaběle vycouvá, pokud se mu v něčem nedaří, a že některá jeho opatření nebudou mít dlouhého trvání. Jenže on necouvá, hledá pouze jiná řešení. Miluje totiž dohody, a pokud žádné nedosáhne, začne jako naštvané dítě házet kolem sebe své hračky. V jeho případě jsou ale hračkami cla, výhrůžky, nátlak i bomby.
Například při řešení války na Ukrajině se tvrdí, že neví, co dál, a u toho nadbíhá Putinovi. Jenže jak dokládají nové bezpečnostní a obranné strategie Spojených států, Trumpa nezajímá záchrana napadené země, ale prosazení vlivu a moci USA ve světě. Proto se bude domlouvat tu s čertem, tam s ďáblem či s Putinem. Pomoc Ukrajincům je podle něj primárně věcí Evropanů. V tom má pravdu. Hodit proto zodpovědnost za řešení tohoto problému především na Trumpa a Ameriku svědčí spíše o naší slabosti.
Je také docela hloupé věřit tomu, že nejmocnější národ světa (Amerika) společně s nejodolnější zemí (Izrael) by zaútočil na vražedný íránský režim a neměl by u toho žádnou strategii. Ano, ukazuje se, že zatím ta strategie ne úplně vychází. Dokonce možná selže. Straší nás u toho příklady neúspěšných intervencí a akcí v Afghánistánu, Iráku nebo Libyi. Na druhou stranu – pokud existuje nějaká šance zásadně oslabit či pobořit režim vousatých mulláhů v Teheránu, je správné se o to pokusit. Sedět v koutě, kibicovat a odmítat pomoct Americe (nemluvě o Izraeli), jak to dělá Evropa, je trapnou vypočítavostí. Na kterou Trump nezapomene.
Zůstaňme ještě na chvíli u Íránu. Myšlenka, která je v Evropě hojně rozšířená, že s teokratickou vládou se lze domluvit, je naivní. Už 47 let to nefunguje. Teherán mezitím vraždí a mučí své občany, snaží se vyrobit atomovou zbraň, podporoval protizápadní teroristické skupiny v zahraničí a nutí masy íránských žen, aby proti své vůli nosily na hlavě šátky. Když islamistická kosa narazila na tvrdý kámen v podobě Trumpa a izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, Evropa s tím nesouhlasí.
Co se dá z nastalé situace pro nás vyvodit?
Evropě nezbývá, než aby se o řešení války na Ukrajině postarala sama. Měla by sebou hodit a hodně přidat. Jenže u toho narážíme na zásadní problémy – postrádáme politickou odvahu, jsme nejednotní a vojensky nedostateční. Evropa také odmítá a nesnáší Trumpa, ale současně ho vyzývá, aby více tlačil na Kreml. Je to strategická past. Putin naše hluboké vnitřní problémy zná a nechce s evropskými zástupci o míru vyjednávat. Čeká, co udělá nebo neudělá Trump. Ničivá válka tak může pokračovat ještě léta.
Zaměření na Írán pak odvádí Washington od potenciálních hrozeb vyššího významu: ruského dobývání Ukrajiny, čínské invaze na Tchaj-wan nebo pokračujícího severokorejského jaderného dobrodružství. Dále – ačkoli Trump dodržuje závazky USA k Severoatlantické alianci, oslabuje jejich účinnost tím, že občas zpochybňuje případnou ochotu Washingtonu bránit své spojence. To v odvetě za to, že my opakovaně kritizujeme „jeho“ Ameriku.
Chápeme situaci?
Velká část evropské veřejnosti i politici všemožného politického zabarvení u druhého Trumpova prezidentství navíc nepochopili, že není nijak možné oddělit současnou americkou domácí politiku od její nové politiky zahraniční. Jenže Amerika se v posledních deseti až patnácti letech změnila a mění se dál. To, co se nám zdálo v její zahraniční politice obvyklé, přestává existovat. Začalo to už za Obamy a přetrvá to i po Trumpovi. Často to nekoreluje s evropskými strategickými záměry, vládními prohlášeními či různými stranickými programy. Transatlantické spojenectví bude sice pokračovat, ale může se ocitnout na jiném levelu.
K tomu všemu se někdy Trump chová v domácí i zahraniční politice jako šílenec. Často mu nerozumíme. Dnešní geopolitika se proto stala turbulentním procesem, který se s nevyzpytatelným obyvatelem Bílého domu mění každý den, někdy dokonce každou hodinu. Nevíme, jak se s tím vyrovnat.
Je proto velmi lákavé Donalda Trumpa kritizovat. Je také jednoduché být protiamerický. Útočit na prezidenta Spojených států a jeho zemi se ale nevyplatí. Evropě a Česku nezbývá než s naším spojencem na druhé straně Atlantiku spolupracovat. I když to bude někdy trýznivé a složité. Bez americké účasti nezničíme putinovskou zkázu. Nepřetlačíme asertivní a vše požírající Čínu. Sami nebudeme mít vliv na zlovolné režimy v Íránu, na Kubě či v Severní Koreji.
Přestože Trump porušuje pravidla, bývá nechutně drzý a někdy hloupě žvaní, je nám souzeno se strýčkem Donaldem občas posedět u rodinného krbu a na něčem se domluvit.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
