Zestátnění České televize není to nejhorší, Babišova vláda může ohrozit demokracii i jinak
S formováním nové vládní koalice se část poraženého spektra významně ohrazuje vůči zamýšleným krokům nové exekutivy. Opozice bude logicky odporovat téměř všem krokům, které nadcházející vláda provede – k některým bodům dokonce může strhnout veřejnost do ulic, aby jí pomohla. To však musí udělat obezřetně a s rozmyslem.
Dle programového prohlášení a vyjádření jednotlivých lídrů se zdá být jednoznačné, že dojde k zrušení koncesionářských poplatků, popř. i sloučení Českého rozhlasu a České televize. K tomuto kroku lze číst a poslouchat mnoho tvrzení o tom, jak jde o zásadní útok na základní pilíře české demokracie. Nemají však pravdu ti, kdo tak tvrdí.
Nesporně je pravda, že veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas patří k základním subjektům českého mediálního trhu, dostává se jim největší důvěryhodnosti stran veřejnosti a objektivně vykonávají dobrou práci, a to jak v rovině zpravodajství, publicistiky, tak kinematografie. Také mechanismus jejich financování, kdy jejich provoz napřímo hradí občané, zaručuje jejich nezávislost. Zrušení koncesionářských poplatků a financování televize a rozhlasu ze státního rozpočtu nesporně povede k zmenšení nezávislosti médií veřejné služby, dokonce lze uvažovat o tom, že se z rozhlasu a televize stanou kvazistátní instituce.
V současnosti však už netvoří základní pilíře mediálního trhu tzv. tradiční média v podobě obrovských mediálních domů, vč. veřejnoprávních televizí. Český mediální trh nabízí nezávislou tvorbu v oblasti standardních rozhovorů, politických komentářů, investigativy, zábavy, hard-talku a dalších. Jen pro jednoduchou představu: jednu z největších potravinových kauz (zkažené maso v KFC) objevil a přinesl „nezávislý tvůrce“ Jan Tuna, ne žádný velký mediální dům s obrovským zázemím.
S koncem nezávislosti České televize a Českého rozhlasu zcela určitě neskončí svoboda médií v České republice – naštěstí existuje nejen několik velkých soukromých mediálních domů, ale hlavně obrovská a již usazená scéna nezávislých tvůrců.
Tímto textem se nesnažím říct, že je dobrým krokem zestátňovat Českou televizi a rozhlas nebo že jejich práci a postavení nepovažuji za důležité. Jen se snažím zdůraznit, že tím nedojde k významnému narušení svobody slova a nezávislosti médií.
Proto bychom, až opravdu nastanou reálné kroky nové vlády, měli investovat čas, energii a úsilí do jiných oblastí, které mohou demokratické řízení narušit daleko více. Třeba, a to čerpám z návrhu programového prohlášení, zavedení vymáhání náhrady škody po soudcích.
Jak má takový mechanismus fungovat? To chce nová vláda postihovat soudce za to, že rozhodli nějak – na základě svého právního názoru? A kdo bude hodnotit, kdy je právní názor, který však opravná instance zrušila, ještě v normě a kdy může být po soudci vymáhána škoda?
V programovém prohlášení je tato část napsána velice vágně, takže si pod ní člověk může představit leccos; nicméně jedno je jasné – jakýkoli zásah do nezávislosti soudců a soudů je daleko větším ohrožením našeho demokratického zřízení než zestátnění televize a rozhlasu.
