Vzpomínka Jany Bendové: Drábovka z krajiny mého dětství
Milá Danko, léto se blíží, je čas na naše pivko… To jsme si slibovaly před pár měsíci. Zůstalo u slibu. Člověk lehkomyslně promarňuje příležitosti na setkání, odsouvá je na příště, protože příště přece vždycky je. Není. S Danou jsme se už neviděly. Dana Drábová, Drábovka, šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, nečekaně zemřela.
Znaly jsme se snad milión let z krajiny našeho dětství, z Pyšel. Jak už to chodívá, během let jsme se vzájemně ztratily z očí a pak zase našly. Ona už vážená „jaderná baba“, já novinářka. Tu a tam káva v Praze a ono pivo buď na náměstí v Pyšelích, anebo za rohem v Nespekách. Dana měla pivo ráda, obzvlášť benešovského Ferdinanda. Máme narozeniny blízko sebe, naposledy jsme je spolu oslavily vloni právě v Nespekách – svíčková u mojí maminky, Ferdinand v místní hospodě, procházka Fragnerovou ulicí táhnoucí se podél Sázavy. Jaroslav Fragner, architekt meziválečné moderny, tady navrhl čtyři úžasné domy, jeden pro svou první ženu, tanečnici Milču Mayerovou. A Danka tehdy mluvila o tom, že si postaví v Pyšelích na vejminek nový domek. Dělaly jsme si legraci i z jiné možnosti.
V Pyšelích, kde dlouhá léta coby velká patriotka bývala místostarostkou, je v místním zámku domov pro lidi, které doběhl zákeřný Alzheimer. „Zabukuj nám tam protekčně dvoulůžák,“ říkám, „jednou tam budeme spolu bivakovat a vzpomínat.“ „Jasně, zabukuju, ale jestli si pak na něco vůbec vzpomeneme,“ odpověděla. Teď už nám bukuje dvoulůžák v nebi. Tam budeme pokračovat v povídání o politice (to bylo naše oblíbené), o kočkách (ta elegantní stvoření jsme obě milovaly), o hubnutí, tloustnutí, stárnutí, svobodě, Putinově hnusné válce, „radiační situaci na Ukrajině“, jaderných ponorkách, nových pyšelských ordinacích, zkrátka běžné páté přes deváté, když se holky, které baví politika, sejdou.
Dana měla skvělý mozek, skvělé srdce, charakter, humor, moudrost i laskavost. To už o ní ostatně řekla a napsala celá řada vážených lidí. Dokázala přeložit složitosti svého tajemného jaderného oboru do lidštiny. Jako žena vícera talentů uměla také psát. Psala i pro Reflex. Logicky, když jsme byly kamarádky, byť takové ty na dálku. Znáte to: víte o sobě, patříte si do života, i když se třeba rok dva nevidíte, jen tu a tam esemeska, mail. Já jsem patřila i mezi pestrou množinu lidí, kteří by Danu rádi viděli v prezidentském křesle. Ukecávala jsem ji, ať do toho jde. Jenže ona nechtěla. Tvrdila, že na politické řemeslo musí mít člověk talent a puzení, což ona postrádá: „Nechci být politik, natož prezidentka, nepřinášelo by mi to žádnou radost – kromě práce v pyšelském zastupitelstvu, pokud mě tedy strejdové a tety zase zvolí“. A strejdové a tety svou Danu volili. „S nesmírnou lítostí oznamujeme, že dnes 6. října 2025 zemřela po krátké těžké nemoci naše Dana Drábová. V našich srdcích zůstane navždy,“ píšou nyní její sousedé a přátelé na městské stránce.
Pyšelské dětství jsme obě prožily za komunistů a nikdy více! Předloni v Reflexu napsala esej o svobodě: „Ráda zkouším nové věci. V únoru jsem poprvé a nejspíš naposled vytvořila pro svou bublinu na Twitteru (odmítám téhle mé stále ještě oblíbené síti říkat X, jsem konzerva a modrého švitořícího ptáčka jsem měla ráda) anketu. V té době stále silněji zněly a bohužel stále znějí názory, že Ukrajina, nezávislý, mezinárodně uznaný stát, který byl barbarsky napaden svým sousedem, má jednat o míru s Ruskem. Že mír je lepší varianta prakticky za jakýchkoli podmínek. Na anketní otázku: Co pro vás má větší hodnotu? Za předpokladu, že nemůžete mít obojí, odpovědělo 20 516 lidí. Pro 82 procent má větší hodnotu svoboda. Stejně jako pro mne. Je to však takhle jednoduché? Nebyla to zavádějící otázka? Jaké jsou pro mě atributy svobody a jsou stejné i pro ostatní? Shodneme se na nich?“
Danko, mám tě ráda.
