Odpuštění není projevem naší slabosti či zbabělosti, neznamená nastavení druhé tváře, když nás někdo obrazně řečeno uhodí. Odpuštění je součástí Otčenáše – „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Odpuštění je jednou ze základních ctností vedle pokory, přejícnosti, mírumilovnosti, činorodosti, umírněnosti, štědrosti, přičinlivosti, trpělivosti, statečnosti, moudrosti, spravedlnosti a v neposlední řadě laskavosti. Nikdo nejsme neomylný a v životě se musíme naučit odpouštět i sobě samým. Odpuštění nás pak může posunout až ke smíření. Schopnost odpustit, smilovat se nad chybujícími je opakem hněvu a slabošství.
Odpuštění může mít ozdravné účinky, posiluje naši sebehodnotu, léčí naše pocity studu a hanby, narovnává naše vnímání spravedlnosti a rovnosti, smývá vinu, pomáhá pocitu bezpečí a přispívá k obnovení důvěry ve vztazích. Odpustit, nebo neodpustit? Toť otázka, která nás čas od času provází celým životem. Není to vůbec snadné, nefungují žádné automatismy a jednoduchá pravidla. Odpuštění je proces, cesta zrání a někdy i svíravá, skoro až trýznivá bolest. Když to dokážeme vůči druhým, snadněji to zvládneme vůči sobě. Odpustit neznamená na vše zapomenout, ale být schopný vzpomínat bez trpkosti, bez vzteku, bez hněvu a beze strachu. Odpuštění je jeden z největších darů, který můžete dát nejen druhým, ale hlavně sobě.
K odpuštění patří i definice viny – morální, kriminální, politické či metafyzické. Slovo odpustit je složené ze slov od a pustit. Odpouštěním něco od sebe pouštíme mimo nás, i když se nás to či ono bude týkat celý život. Odpuštění končí smířením a milostí, i když je to stále bolavé. Odpuštění nám umožní vyrovnat se s vlastním příběhem, s vlastním životem. Vzdáme se ducha pomsty a přijmeme upřímné pokání viníků. Nenecháme v sobě živit všemožné křivdy. Odpuštění není jednorázovým aktem (či akutním pocitem), stává se časem našim životním postojem. Odpuštění není gestem vůči někomu. Je to něco hmatatelného, co děláme hlavně kvůli sobě, i proto, abychom nezůstali uvězněni v minulosti, abychom třeba sami sebe neničili nekonečným sebeobviňováním. Odpuštění je naše vědomé a dobrovolné rozhodnutí.
Odpuštění může přinášet světlo do našich temnot a osvobozuje nás od beznaděje a od touhy po odplatě. Bez schopnosti odpustit není pravé lásky a ani pravého přátelství. Neodpuštění navazuje na další neodpuštění, což může vést až ke ztrátě sebekontroly a přerodu člověka v cynického, mstivého sobce. Viníci nechť jsou pojmenováni a potrestáni, ale i oni mají mít příležitost na pokání a prosbu o odpuštění. Kriminální činy (viny) soudí soudy, ty ostatní každý z nás před sebou samým a před Bohem. Každý máme svůj práh nepřekročitelnosti a je to tak dobře. Zvláště v partnerských kolizích se však nebojme dát novou šanci druhým i sobě, pokud je to jen trochu možné. I zde totiž platí rčení o tom, že tam, kde je vůle, tam je i cesta, včetně cesty k usmíření a odpuštění. I přestože příběhy mívají různé verze interpretace a jsou nezřídka i projevem nevděku.
Odpuštění nebývá vůbec snadné. Vyžaduje naši odvahu postavit se a překonat nával silných emocí a jít proti přirozenému instinktu splácet zlo zlem. Odpouštět našim nepřátelům je mnohem snazší než odpustit přátelům či těm, které milujeme.
