Svátky, které slavíme zejména proto, že to tak dělali naši rodiče, prarodiče, praprarodiče, a možná také proto, že to tak nějak ze zvyku dělá i celá naše společnost, jsou určitě příležitostí k vybočení z každodenního kolotoče. Jsou to dny, kdy pobýváme se svými nejbližšími, což může být příjemné, někdy ovšem také ne zcela snadné. Všichni si však určitě přejeme prožit něco pěkného, povzbuzujícího, zakusit trochu radosti ve světě, kde na nás stále útočí převážně smutné zprávy.
Zkušený člověk dobře ví, že ono radostné slavení nepřijde tak docela samovolně. Ano, uklízíme, vaříme lepší jídlo, případně se vypravujeme na nějaký výlet. Tyhle okolnosti nám mohou pomoci k docílení pozitivních prožitků, nicméně samy o sobě nám radost ze svátků nedají. Ono kouzelné vybočení ze všedna totiž v první řadě vychází z nás samotných jako naladění naší mysli.
Tradiční svátky mi připadají jako úžasný obraz, který jsme zdědili po předcích a normálně si ho moc nevšímáme. Občas bychom si ho ale měli v klidu zase vychutnat. Nic proti tomu, když o to někdo nestojí a chce Velikonocemi jen proplout. Není ale škoda takovou příležitost promarnit? Zásadní je, že opětné prožití zmíněného vzácného dědictví dokáže dotykově prosvětlovat následující každodennost.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
