Nechápu, jak to ten rok dělá, ale každý týden přináší něco, z čeho jsem v naprostém úžasu. Teď třeba maliny. Jdete jen tak na procházku k řece. Potkáte obsypané keře. Hamounský pocit, že tam přece ty akorát zralé červené plody nemůžete nechat. Nakonec se musí zajít domů pro bandasku. Opráší se z ní desetiletý prach. A plní se. Dvě do pusy, tři do bandasky. Vkročí se do trnitých šlahounů, prsty si přeručkujete na konec keře, skloníte si jej jak koza k sobě a jemně se sundává ten rajský tvar ze svých násad.
Kamarád mi ukázal dětský grif, navléknutí malin na stéblo trávy. Takový rovný náhrdelník. Nosili tahle vyšperkovaná stébla mamince. Hned se myslí ocitl v té situaci sebe jako malého kluka, co chtěl potěšit maminku.
Doma se sem tam vyhodí nějaký červ. Ale nepřebírá se to zas tak moc důkladně. Ruka nabírá tu mokvavou slastnou rudou hmotu do mísy. Krvavá ruka. Jak blátíčkem se pak pomaže těsto buchty. Uhladí. Pak do trouby. A pak se po celém domě rozleze vůně roztékajících se malin. To těšení je snad ještě větším zážitkem než samotné pojídání. Hypnoticky se díváte přes sklo trouby, jak se to po krajích škvaří. Ty rozpeklé kraje budou nejlepší. Buchta je až na ráno, tak si rozbalíme čokoládové věnečky. Já to normálně nejím, ale o prázdninách k meltě a s návštěvou, to se musí. Místností proletí z jednoho okna do druhého motýl. Jen tak. Bezčasí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
