Nejvyšší správní soud před pár dny rozcupoval nařízení ministerstva spravedlnosti, jež diskriminuje lidi s laboratorně naměřenými protilátkami proti covidu-19. Dalo se to čekat. Soudci de facto poukázali na to, že mýtus o tom, že lidi s protilátkami, které se jim vytvořily po prodělání choroby, nelze považovat za imunní, je neudržitelný.
Popírá totiž základní principy imunologie. Je paradoxní, že tento nesoulad museli řešit až právníci, místo aby tak již dávno učinili experti, kteří mají vládě radit. Kdy a jak tento mýtus vlastně vznikl? A jak je to s dalšími mýty kolem covidu?
1. Mýtus o protilátkách
Při testování nových vakcín je hladina protilátek jedním z nejdůležitějších ukazatelů jejich účinnosti. Když se při klinických zkouškách zjistilo, že nové vakcíny, jež byly vyvinuty rekordním tempem, stimulují tvorbu vysokých hladin protilátek proti S proteinu, vyvolalo to mezi vědci doslova nadšení. Jenomže tak jednoduché to s lidskou imunitou zase není. „Schopnost organismu vytvořit po vakcinaci dostatek protilátek je určitě důležitá, ale ten, kdo chce zužovat imunitu jen na protilátky, nic nepochopil,“ říká imunolog Vojtěch Thon.
„Člověk, který chorobu prodělal, má mnohem víc možností, jak se viru bránit, protilátky jsou jen jednou linií obrany.“ Při hodnocení obranyschopnosti u očkovaných lidí a lidí, kteří nemoc prodělali, se tak vlastně srovnává nesrovnatelné. „Naše imunita se nastavuje tak, jak virus tělem postupuje,“ vysvětluje imunolog Karel Drbal.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
