Často po zběsilém týdnu říkám, že jsem celý víkend pročuměl do zdi. To se tak říká. Ale spíš jsem to pročuměl z okna. Čumět do zdi víc asociuje napůl bezduché zírání určitým směrem, aniž oči na něčem setrvají. Asi jako televize. Někdy je jedno, co v ní dávají. Na tu se ale dívám jen jednou za dva měsíce, když jsem u našich.
Občas si to čumění něčím vykrášlím. V zimě pověsím za okno krmítko. To jsou nekonečně dlouhé pořady najednou. Sněžení je krásně tesknivé. Dívám se od stolu, na kterém musí vždy hořet svíčka.
Někdy použiju dalekohled na poštolky. Jindy po zahoukání vykouknu, jaký druh vláčku zrovna projíždí. Většinou už to bohužel nejsou ty starý lokálky.
Někdy si do vázy v okně vložím větvičku šípku. Jindy jeřabiny. Teď jsem si natrhal do všech tří oken kopretiny, zvonky, poslední šeříky. To jsem nikdy v takovém množství neudělal. Asi jak stárnu, tak melancholičtím.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
