Když se se dodíváte na americký film Země nomádů, který dostal letošního Oscara za nejlepší dílo, za režii a hlavní ženskou roli, máte smíšené pocity. Je to dobrý film, ale není žádný důvod si ho kvůli čemukoli pustit podruhé. Není to sice ztracený čas, ale nedostane se vám ani žádného většího životního obohacení či inspirace. Navíc je to chvílemi spíše dokument než hraný film. Paradoxní ovšem je, že to nejlepší, co na Zemi nomádů je, v něm vlastně vůbec neuvidíte.
Letošní předávání Oscarů poznamenala koronavirová pandemie, která na dlouho uzavřela kina, některé filmy jsou tím pro publikum málo známé, a to se následně projevilo v Americe i na katastrofálně nízké sledovanosti přímého televizního oscarového přenosu. Fraškovité mediální zkratky následně většinou rozebíraly to, že samotné předávání nebylo dramaturgicky dobře zvládnuté a čínská tvůrkyně Chloé Zhao, která ale působí ve Spojených státech, jako první „barevná“ režisérka získala Oscara. Samotný film Země nomádů pak mnohdy zůstal stranou. I to má svůj logický důvod – je to dobrý film, který ve vás ale nezanechá nějaké hlubší pocity. Druhý den si na něj už skoro nevzpomenete, protože vaši duši a srdce moc nezasáhne.
Země nomádů je ale zvláštní především tím, co v ní neuvidíte. A v tomto případě to má i společensko-politický přesah. Protože o filmech, které jsou úspěšné na Oscarech, v poslední době rozhoduje ultraliberální část společnosti za podpory levicových mediálních skupin. A z tohoto pohledu se Země nomádů vymyká aktivistickým požadavkům (když si odmyslíme čínsko-americkou režisérku), které jsou v současnosti někdy na filmy kladené:
Zajímavé proto je, co v Zemi nomádů není, přestože jsou tím zapleveleny prakticky všechny filmy i televizní seriály.
V Zemi nomádů se k sobě lidé chovají slušně, často kamarádsky až přátelsky. Objevíte zde projevy jemné lásky, vzájemnou lidskou pomoc, neuvidíte žádné výstřelky pofiderně rozhádaných partnerů a osob.
V díle není ani žádné násilí. Nestřílí a neloupí se v něm, ani se nevraždí, neznásilňuje a nekrade. A to už je skutečně na současnou tvorbu výjimečné.
Hlavní postavy jsou obyčejní starší lidé a neoplývají fyzickou krásou. Vnucovaný a vzývaný moderní kult krásy chybí.
Popisován je pak život lidí, kteří sice nejsou úplní ztroskotanci, ale nežije se jim lehce, neboť nejsou moc úspěšní. Extrémní je pak to, že se rozhodli pod vlivem finančních potíží pro život nomádů, kteří putují Amerikou v karavanech a dodávkách a hledají příležitostní obživu.
Ve filmu chybí i sex. Hlavní hrdinka Fern, kterou hraje Frances McDormand, se pouze na chvíli objeví nahá v romantické scéně, jak sama plave v jezírku.
Dílo je naprosto uhlazené v otázkách takzvané politické korektnosti. Žádné drsné vtípky či poznámky na adresu jakékoli skupiny. Dokonce ani Donalda Trumpa nikdo nepomlouvá a neříká, že byl debil…
V Zemi nomádů absentuje i to, co je dnes masově přítomno v amerických i evropských seriálech a stále více proniká i do filmového průmyslu. Až na malé výjimky zde nejsou postavy hrající menšiny (Afroameričané, Asiaté, Hispánci). Nevystupují zde gayové, lesby, transgender a nebinární osoby. Explicitně neuvidíte alkoholiky, narkomany, autisty, ani mentálně postižené. Všemu tomu se nějak Chloé Zhao vyhnula. Přesto jí to u porotců prošlo.
Země nomádů je proto film, který je svým způsobem zvláštní. Vyvolává ale v člověku pouze malé a jen chvilkové emoce. S hlavními hrdiny sice můžete z dálky vlažně sympatizovat, ale vnitřně se ve skutečnosti s nimi jen málokdo ztotožní. Chybí vzájemné propojení, které by diváka uhranulo a rozervalo mu duši. Dílo je ploché jako krajina, po které hlavní hrdinka Fern většinou putuje. K výbavě velkého filmového fanouška Země nomádů patří, k potřebě masového publika nikoli. Jednou a dost.
