nahoru

Karel Steigerwald: Zvedněte kotvy a plnou parou do říše chudoby

Karel Steigerwald 15. července 2020 • 06:00
Ilustrační kresba
Ilustrační kresba
• foto: 
Marek Douša

Kdysi jsem se učil německy z učebnice občanské výchovy středních škol ve Spolkové republice Německo. Vyšla v době, kdy se SRN začalo říkat „hospodářský zázrak“. Bylo to asi deset let od války, která Německo spravedlivě a oprávněně proměnila v trosky. (Možná se za to budou brzy Spojenci omlouvat. Zabíjeli Němce plošně.) O státě, demokracii, svobodě a hospodářství jsem se v té učebnici dozvěděl mnohem víc, než se dozví náš dnešní žák z čehokoliv.

Němci svou ničemností přivedli i vlastní zemi ke zkáze, ale pak, jakoby kouzlem, z nich skořápka nacismu spadla. Asi je vpřed hnalo ponížení porážky a rozkladu, který si zavinili. Spory o tom, koho má vláda za škody z prohrané války odškodnit, to přišlo později. Asi v době, kdy už byla také debata, koho za nacismus odněkud vyhodit nebo zavřít. Což trvá dodnes, kdy před soudem stojí i pachatelé staří skoro sto roků. Deset let jsme neměli dovolenou, psala v učebnici majitelka penziónu. Budovali jsme podnik z trosek. Na tu větu jsem myslel nejdéle.

Dotuj, mám nárok

Po pádu komunismu se necítil poníženě nikdo. Žádný estébák ani velezrádce z politbyra. Na dovolenou měli čas všichni. Měli také nároky na stát. Dej, zaplať, přispěj. Dotuj, mám nárok. A vlády nároky třicet let sytí. Užijte si, vybízejí voliče. Tak máme asi milión dlužníků. Mnozí dluhy nikdy nezaplatí, protože nemohou. Neznali své meze. Mysleli, že dluh je jen „jako“, že to pak vláda zaplatí, když mají ten nárok. Nikdo jim neřekl, že si musí deset let odříkat jako ta Němka, když vylezla z trosek, kde někde zahrabala Hitlera.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku